Člověk z Nazareta
Teologie objevila sílu vyprávění. Před 24 lety se o slovo přihlásila tzv. narativní teologie – teologie doceňující naraci, tj. vyprávění. Zejména někteří postmoderní myslitelé docenili naraci tím způsobem, že za její vrchol považují mýtus a dávají mu ve svých výkladech (!) přednost před logem, výkladem.
Rakouský redemptorista prof. Bernhard Häring (1912) své celoživotní úsilí zformuloval do lapidárního hesla: Jde to i jinak. Tak se nazývá jeho kniha v českém vydání i v německém originále. Häring je přesvědčen, že římskokatolická církev se potřebuje stále znovu obnovovat (s. 6). Tato teze zní přímo reformačně (ecclesia semper reformanda).
Duchovním otcem Obecné (1.– 5. ročník) i Občanské školy (6.– 9. ročník) je exministr školství Petr Piťha.
Před deseti lety (22. 4. 1986) zemřel v USA Mircea Eliade (1907–1986), religionista rumunského původu. Vytvořil rozsáhlé dílo, které je nyní postupně překládáno i do češtiny. Jako samizdat jsme v sedmdesátých letech mohli číst „Mýtus o velkém návratu“ (1949; po listopadu vydalo Oikúmené, Praha 1993). Česká křesťanská akademie vydala „Posvátné a profánní“ (1957; česky 1994).
Ze zástupu našich předchůdců vybral Přemysl Pitter ty, kteří změnili „srdce i hlavy“ svých současníků a zůstávají výzvou i generacím následujícím. Duchovní revoluce se od technických a technologických liší právě tím, že každá generace vždy znovu musí budovat svou Evropu. Jinak jí hrozí rozmělnění v barbarsky prožívané přítomnosti.
V metodologii věd se odehrály během 20. století převratné změny. Kosmos se proměnil v dramatický dějinný příběh. Dějinnost jako by narušila dosud zaběhané přístupy. Bipolárnost věd se rozkolísala – když začali filosofovat fyzikové, astrofyzikové, a poslední dobou i biologové. Jako by se setřely hranice mezi humanitními a přírodovědnými obory.
Čtení: 2 K 11,16–33
Je někdo sláb, abych já nebyl sláb spolu s ním? Propadá někdo pokušení, abych já se tím netrápil? Mám-li se chlubit, pochlubím se svou slabostí!
2. Korintským 11,29–30
vycházejí již v druhém vydaní (Praha 1994, Ježek). Kohák sleduje hlavní proud českého myšlení, který si vytvořil dostatečné řečiště, aby byl sledovatelný a nosný: „Život v pravdě“. To je také prvá polovina podtitulu. Ta druhá „a moderní skepse“ naznačuje, že reflexe o „životě v pravdě“ není rozbita „moderní postmoderní skepsí“.
Radim Palouš, Praha 1994, Academia.