Na př let 60. a 70. připomenul francouzský teolog G. Casalis těžkopádně exegetujícím a kážícím kazatelům, že nemají opouštět poctivou exegetickou přípravu, své exegetické úsilí však mají zavrcholit „prorockým kázáním“. Tak osloví posluchače legitimně v jejich konkrétní situaci.
Od chvíle, kdy se přihlásila o slovo narativní teologie (narro – vyprávět), uplynulo 24 let. V květnovém čísle teologického časopisu Concilium (1973) vystoupil s obranou vyprávění katolický teolog J. B. Metz „Malá apologie vyprávění“. Článek Haralda Weinricha nesl programový název „Narativní teologie“.
Jak vypadala prvotní církev? V průběhu četby knihy Bernarda Gillierona „Církev právě zrozená“ (Mlýn 1996, přel. Abigail Kozlíková, Vojen Syrovátka) se tato otázka přetváří v novou: Jak vypadaly počátky církví? Otevírá se před námi pluralita, jak o ní svědčí samo Písmo.
Shakespeare by se zřejmě neostýchal a zazpíval by si se všemi elfy, athénskými herci a milenci závěrečnou píseň muzikálové podoby své hry. Snad by se i v této transpozici poznal a zaslechl by z ní poselství, které chtěl vyjádřit – jako se to poštěstilo převážné většině nadšených diváků v divadle Barka 19. 12. 1996 v Brně.
vedené od roku 1980 v pražských bytových seminářích dostávají novou podobu. Pro akademický rok 96/97 vychází paralelně nizozemská a česká verze časopisu Rozpravy/Samenspraak s předmluvou významného starozákonního badatele Karla Deurloo, který stál u počátků nizozemsko-českých kontaktů, zároveň s Hebe Kohlbrugge.
církve a státu se pro nezúčastněného diváka zúžila do problému, kdo, koho a co má financovat. Ti méně trpěliví se už začínají ptát: proč? Proč by někdo měl finančně podporovat náboženské organizace? Protože jsou prověřené věky a mají nehynoucí zásluhy – na čem?
„Filosofická trilogie“ Jolany Polákové je zavrcholena knihou „Perspektiva naděje“ (s podtitulem „Hledání transcendence v postmoderní době“ – Vyšehrad, 1995). Předcházejí díla „Myšlenkové tvoření“ (Filozofický ústav AV ČR 1993) a „Možnosti transcendence“ (Zvon, 1994), které na sebe volně navazují.
Při příležitosti oslav 387. výročí vydání Rudolfova majestátu se v mé pracovně v Kralicích nad Oslavou sešli tři dobří přátelé: Hugo Pinkas, Ezediáš Pumlan, Alois R. Biter – a já, reprezentující kritický odstup od dění i svědectví o něm.
„…k vodám tichým mne přivodí, duši mou občerstvuje,“ tichounce provází dětské zpěvobroukání závěrečné bílé titulky na černém pozadí. Pomalu probíhající seznam jmen a neuměle dětský zpěv třiadvacátého žalmu nedovoluje náhle zmlklým divákům vstát. Možná jsme dojati Dvořákovou hudbou, možná nám pomalu dochází, že Kolja nevědomky zpívá pohřební píseň.