Až se bude připomínat Národní třída 17. 11. 1989, přečtěme si z textu Marie Vatutinové, jak to v současnosti probíhá v Rusku:
Vyšetřovatel posadil Vovu před sebe, mě od nich dále, ani se nám nepodíval do obličeje. Potom se připravil k výslechu. Požádala jsem o vysvětlení, jakého úkonu se teď účastníme. Řekl, že výslechu svědka. A dodal: ještě vám vezmeme vzorek sliznice (sliny) na test přítomnosti narkotik, psychotropních látek a pro určení, jestli nefigurujete v evidenci protidrogového, psychiatrie atd. Řekla jsem, že to neudělá.
Řekli mi, že to tak prostě chodí. Zavolala jsem Bunimovičovi (dětskému ombudsmanovi Moskvy). Sluchátko si vzal jeden z mužů v drahém obleku, který se procházel po místnosti. Trochu poodešel a řekl Jevgeniji Bunimovičovi, že žádný test dělat nenavrhovali a že všechno bude v pořádku, bez přestupků.
Bunimovič udělal menší nátlak, slíbil, že to zveřejní v tisku a že přijede osobně. V tu chvíli se vyšetřovatel tiše vztekal a přitom pokládal otázky protokolu: „Kolik lidí je ve vaší skupině demonstrantů?“ „Dva a nejsme demonstranti.“ „Kde se vaše skupina domluvila na setkání a jakou trasu jste vymysleli?“ … Otázkami nás zasypávali ještě půl hodiny: jaká hesla jste vykřikovali, k jaké politické straně patříte…
Vyšetřovatel začal očividně chápat, že žádná účast na demonstraci neproběhla, ale měl zadání – z ústředí, dopředu připravené, s určitým cílem – odůvodnit zatýkání.