Také média a novináři jsou „věcí veřejnou“ svého druhu, také oni mají odpovědnost ve vztahu k veřejnosti. Vyčítají-li média politikům, že zanedbávají své povinnosti a závazky vůči veřejnosti a ve svých funkcích se starají v první řadě o svůj soukromý zisk, měla by někdy podobný postoj uplatnit také vůči sobě. Například tím, že při informování o korupci a jiných nepravostech našeho veřejného života nezůstanou u jednorázových odhalení zaměřených na okamžitý efekt a z toho plynoucí profit ze zvýšeného odbytu, ale že se budou snažit přijít na kořen nepravostí soustavným a kvalitním zpravodajstvím, podloženým vlastní investigativní prací a nejen dodanými materiály, jež mohou být cinknuté partikulárními zájmy. (Milan Šmíd, Média v čase nepohody, Louč 6. 4. 12)
Nevím přesně, jaký program má v neděli 13. 5. premiér Petr Nečas, ale docela přesně vím, kde by měl být a kde nebude. V Letech u Písku, kde se – jako každý rok – sejdou čeští Romové, pár výstředních humanrightistických aktivistů, zástupci církví a jedenáct velvyslanců, mimo jiné USA, Velké Británie, Francie a Německa, a uctí památku obětí romského holokaustu, v němž hrají Lety smutně zásadní roli. … Jistě, politické body a sympatie voličů se na louce u Letů sbírají jen obtížně, ale kdyby snad někdo z těch, co zase nepojedou, potřeboval poradit, jak si svou účast zdůvodnit, nabízím jeden recept… právě před sedmdesáti lety se Lety definitivně staly součástí vražedné nacistické mašinérie a konečného řešení. Druhou světovou válku nepřežilo šest tisíc českých, znovu, českých Romů, plných devadesát procent, což je číslo, které bohužel patří k nejotřesnějším v bilanci konečného řešení. Dost se o tom člověk dozví, pokud si – vedle Osvětimi – zajede třeba do Muzea holokaustu ve Washingtonu, do památníku Jad Vašem v Jeruzalémě nebo třeba jen pár set kilometrů do Berlína k místu bývalého velitelství gestapa kousek od Braniborské brány a prohlédne si tamní expozici „Anatomie teroru“. Tam všude se romský holokaust připomíná, protože to prostě je zásadní moment ne tak dávných dějin, jehož pamětníci a potomci obětí stále ještě žijí. Moc by mě mimochodem zajímalo, kolik z letošních českých maturantů to ví. (Jindřich Šídlo na blogu IHNED.cz)