Situace Slovenska je specifická v tom, že tam bylo dvojí obrození. Slovensko v 19. století bylo z 80–90 % katolické a evangelická, tedy luterská byla menšina. Evangelická menšina byla výrazně kulturně aktivní. Z evangelických škol v zásadě vzcházela ta kulturní elita. Když dnes člověk v Bratislavě přijde k bývalému evangelickému lyceu, je tam pamětní deska: A tady jsou snad skoro všichni slovenští spisovatelé 19. století! – buďto evangeličtí faráři nebo jejich synové nebo i dcery jako byla Timrava. A ti, kteří tam nejsou napsaní, jsou většinou na pamětní desce evangelického lycea v Kežmaroku. Literárně je slovenské obrození skoro celé evangelické.
A zatímco to evangelické tíhlo k Čechám (díky Bibli kralické, společným kulturním a jazykovým tradicím), ti z katolické většiny, kteří se o obrození zajímali, tíhli k Uhrám. Nešlo jim o to vytrhnout se z Uher, ale založit v nich autonomii (podobně jako chtěli Irové v Británii). Literárně je to strašně slabé, ale politicky – jakmile bylo ustaveno všeobecné a rovné volební právo (což bylo až za Československé republiky), najednou se ukázalo, že ta kulturní menšina byla skutečně menšina a že většina vnímá slovenskou politiku autonomně (nejsme nějaká verze Čechů, ale Slováci jako samostatný národ) – v čele toho je katolický kněz Andrej Hlinka. …
A Tiso pak (1939) do toho šel se vším všudy: Že vytvoří křesťanský a národní stát, který peče s Hitlerem a který za své největší nepřátele pokládá Čechy a Židy… „Mnohé katolické púte se neobišli bez reprezentantov štátnej moci a súčasne mnohé štátom organizované manifestácie bez církevnej hierarchie.“ …
Co z toho plyne? Potřeba pokání. Je-li nějaká opravdu křesťanská hodnota, pak to není ani rodina, ani národ, ale pokání.
(Celý pořad Martina C. Putny, Tisova mše pro Hitlera viz ČRo Vltava, Sprituála 14. 3. 2021)