„Opona má opět zakrýt slovenskou minulost“ varuje Respekt 2/07. Tamějšímu Ústavu paměti národa (zal. r. 2002) hrozí po smrti Jána Langoše zánik. Ústav již zveřejnil registrační protokoly krajských správ StB – jména agentů i obětí, rozkazy ministrů vnitra, seznam likvidátorů židovských podniků z časů Slovenského štátu. Za snahou ministra spravedlnosti vystrnadit pracovníky Ústavu z bezplatně užívané budovy lze tušit Vladimíra Mečiara. O vztahu některých představitelů církve k minulosti svědčí vystoupení arcibiskupa Jána Sokola, který se v televizi TA3 vyznával, jaký byl za Slovenského štátu v zemi blahobyt a jak si váží prezidenta Tisa. Rozhořčeně protestovali Romové, Židé a pár intelektuálů. Politici mlčeli. „…lhostejnost k veřejným věcem, jak nás ji naučila normalizace, zůstaly v nás vězet dodneška. …Nelze se tomu divit po mnohaleté vládě totality, která málem vyhubila občany, pro něž svoboda znamená především svobodu k odpovědnosti za úroveň mezilidských vztahů a demokracie, prostor pro růst osobností, které si uvědomují, že člověk nebyl, a stále méně může být tvorem, jenž své výjimečné schopnosti chápe jenom jako prostředek k vlastnímu obohacení za každou cenu.“ (Jan Trefulka v eseji Po katastrofě, Rozrazil 5/2006)
„Když se najednou objeví nějaká pravicová skupina a pozve děti lovit ryby nebo na noční hru, děti nabídku s radostí přijmou – a první kontakt na extremistické prostředí je na světě.“ popisuje Respekt 4/07, jak se „lidé na východě Německa barví do hněda“. Extremisté se zaměřují na vylidňující se obce bez autobusového spojení. Evangelický sbor tu stěží zvládne nedělní bohoslužby, a tak uspěje každý, kdo nabídne něco zajímavého pro mládež.
„Vypadá to tu, jako by to navrhovali soudruzi z NDR,“ poznamenal Ezediáš Pumlan, když se v restaurované kavárně Marathon rozhlížel po vhodném redakčním stole.