…Chybí mi soustředěné, společné ticho, společný dech diváků, chybí mi živé mnohačetné vnímání, které nad hledištěm a jevištěm vytváří oblak představ, vzpomínek, asociací a tajných tužeb. Chybí mi strach, co tomu diváci řeknou a jak to bude hučet ve foyer…
Velice často se mě také někdo zeptá, co ten dramaturg vlastně dělá? V posledních dnech jsem se vrátila ke knize Gastona Bachelarda Plamen svíce, právě když jsem přemýšlela jakou „náhradní činnost“ by naše divadlo mohlo vyvíjet. A možná jsem tam našla odpověď platnou pro tyto podzimní dny: „Oheň v krbu může rozptýlit pohrabáč. Člověk nad skomírajícím ohněm může pomoci dříví, aby hořelo, když včas přiloží další poleno. Člověk, který se vyzná v topení, střeží Prometheův čin. Upravuje tyto malé prométheovské činy a odtud plyne jeho pýcha, že je dokonalým pohrabáčem.“ V těchto dnech izolace a úzkosti je tedy mimo jiné možné mnoho věcí přesněji pojmenovat. Například dramaturgii jako pohrabáč tvůrčího hoření. Světla a tepla nám bude v nejbližších týdnech jistě zapotřebí. Tereza Marečková, Být dobrým pohrabáčem (Bubínek Revolveru 26. 10.)
Streamované bohoslužby s kázáním synodního seniora, přenášené na 1. adventní neděli z pardubického sboru ČCE, sledovalo v závěrečné části 666 posluchačů.