Potrét Jana Blahoslava Čapka přinesly LtN 45, které též přetiskly jeho stať „Psychologismus a humanismus Karla Čapka“.
„Reformace v medicíně začíná zcela podobně jako reformace v církvi: voláním po větší kompetentnosti laiků, … po vyvázání z železné nutnosti předepsaných institucí, … a po jejich skutečné odluce od státu. Vysokým činovníkům medicínsko-průmyslového komplexu pak lze v první řadě doporučit ke studiu nějakou vhodnou příručku církevních dějin,“ uzavírá Stanislav Komárek sta Spasení těl, v níž přirovnává mechanismus, jakým propletenec medicínských služeb a na ně navázané ekonomiky vládne nad našimi těly, k vládě středověké církve nad dušemi. (Respekt 48)
Šotek řádí dál – po „čertovi u Kalvína“ a „vínu víborném“ na svatební veselici (Pt 8) přišel na řadu oddací list: místo uzavření manželství – „motlitebna církve“.
Téměř bez povšimnutí procházela Parlamentem novela zákona o Vězeňské službě, která mj. uzákoňuje udavačství ve věznicích a odebírání biologického materiálu pro případ identifikace trestných činů. Proti vystoupili jen Tomáš Kladívko (ODS) a Svatopluk Karásek (US): „…resocializace by měla zahrnout i obnovení vlastní důstojnosti, aby ti, kteří z vězení odcházejí, nebyli horší než ti, kteří do něj přicházejí. …Umožní-li stát vězni udávat a za to získávat výhody, zbavuje jej tím zbytku jeho důstojnosti a podporuje to nejnižší v jeho charakteru.“ (záznam rozpravy viz http://www.psp.cz/eknih2002ps/stenprot/022schuz/s022224.htm)
Buranské manýry jiných českých zákonodárců postavil před neúprosné dilema Jiří X. Doležal v LN 1. 12. Užil přitom etické maximy „Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“
Téměř jako pobídka k novoročnímu předsevzetí vyznívá dopis, jímž se už podruhé obrací sdružení Šalamoun na prezidenta republiky, aby využíval ústavně dané pravomoci udělovat milost. „Prezident je svým právem milosti poslední a jedinou nadějí nešťastníků, kteří byli poškozeni odlidštěným systémem výkonu (ne)spravedlnosti. Prosíme Vás, abyste se zamyslel nad tím, že soucit a jeho uplatnění jsou zušlechťujícím doprovodným prvkem moci, a začal jej uplatňovat v přístupu k agendě milosti. … Věříme, že časem najdete k této části svých kompetencí kladný vztah, který povede k jejímu plnému využití a způsobí, že jednou za Vaším působením – až skončí – na Vás budou lidé vzpomínat jako na soucitného, šlechetného muže, který dokázal využít své moci k nápravě křivd v případech, kdy jiný prostředek nebyl k dosažení.“ (Jiří Vančura, Znovu o milostech prezidenta, Občanské noviny č. 49)