vycházejí na pokračování pravidelně každý týden v časopise Mladý svět. Padesát dva krátkých úvah na padesát dva týdnů roku 1995. „V evangelické praxi jsou Hesla knížečkou citátů z Písma, jeden na každý den v roce, s připojenou úvahou. V tomto případě užíváme název Hesla přeneseně jako označení krátkých odpovědí profesora Koháka na otázky redaktora Mladého světa Jana Kašpara“ (Mladý svět 1/95). Souborné vydání padesáti dvou úvah vydal „samizdatově“ k vánocům 1994 sám autor pro své přátele.
První otázka zní katechismově: „Co je hřích?“ Profesor Kohák odpovídá reformačním způsobem: Dřív než hřích a vina je zde láska. Jako dobrý katecheta nezačíná hříchem, ale láskou. Užívá biblických termínů: láska, hřích, vina, ďábel, odpuštění aj, ale nezaplétá se do labyrintu církevnického farářského žargonu, s nímž se často setkáváme na stránkách církevních časopisů a týdeníků, popř. i v písmáckých příručkách „Na každý den“. Neulpívá při tom na starověkých reáliích, ale s odvahou vstupuje do současných problémů, aktualizuje biblické termíny, motivy. Nevytváří krustu pobožných úvah, proti níž se nedá z hlediska ortodoxie celkem nic namítnout – jen to, že nevíme, co s ní v našem životě budeme dělat. Aktualizace biblických motivů je vždycky odvážným pokusem. Můžeme přestřelit, můžeme nedostřelit. Chvályhodný a inspirující je však směr, kterým se střílí – aktuálno. „Správná trefa“ je vždy otázkou diskuse a životního uskutečňování poznané pravdy. Někdo musí vyzvat a začít. Erazim Kohák se v druhé úvaze ptá:
„Co že je vina? No, taková zkouška dospělosti. Totiž neviňátko je ten, kdo za nic nemůže. Třeba děcko, které pomáhá při vaření a ochutí svíčkovou JARem. Nebo člověk nesvéprávný, o kterém říkáte, že 'on za to nemůže'. Nebo ten pán, co znárodnil půdu: on to také myslel dobře, chtěl jen blaho pro všechny, jako na té fresce na smíchovském nádraží. Nebo v Olomouci, co tam ženci věnčí. Nemůže prý za to, že se to zvrtlo.
Snad ne. Jenže když ne, pak o sobě prohlašuje, že není plnoprávným člověkem. Že je jenom takový chudák, kterému se věci dějí, ale on sám za nic nemůže. Kdyby chodil ke katolické zpovědi, asi by říkal, že on za nic nemůže, to že ho ďábel svedl. U pana profesora zase říká, že on nic, to počítač mu smazal tu seminární práci. Strašně se omlouvá. Tolik mu záleží, aby vás přesvědčil, že on přece za nic nemůže, to někdo jiný. Vůbec mu nedochází, že rubem té jeho neviny je nesvéprávnost.
Dospělost začíná doznáním viny. Ne zapíráním, ne výmluvami. Přijetím odpovědnosti. Nejsem chlapeček, nejsem blbeček. Jsem člověk, sám nesu za své činy odpovědnost. Mea culpa, moje vina – a důraz je na to mea, moje. Lituji toho. Hrozně bych si přál, aby k tomu bylo nedošlo. Vyčítám si to a udělám, co mohu, abych to napravil a aby se to neopakovalo. Odpusť mi to. Ale nezapírám, nevzdávám se toho. Ta vina je moje, já nesu odpovědnost. Totiž ona to opravdu je taková zkouška dospělosti.“
Rozsah témat je široký (hřích, vina, láska, krádež, pravda, lež, chyba, rozum, proč neposloucháme proroky?, proč je člověk víc než pes? aj., aj.) Nemáme však před sebou pestrý vějíř nápadů, ani se nebudeme „toulat“ Evropou či od nápadu k nápadu. Způsob zpracování témat zařazuje Kohákův katechismus mezi způsob filosofování, jak jej známe od Emanuela Rádla, Boženy Komárkové, Ladislava Hejdánka, T. G. Masaryka, popř. J. A. Komenského či Jana Blahoslava. Kohákův katechismus člověka varuje i povzbudí, inspiruje a učí, tedy katechetizuje. Nevyžaduje, abychom k jeho tvrzením přitakávali, popř. se je učili zpaměti. Jako dobrý katecheta nás vede k promýšlení daných témat a třeba i k nesouhlasu s napsaným, jak připomíná v poslední úvaze nadepsané: „Jaké to bylo psát krátkým dechem?“
„Náročné, a také nebezpečné. Nikdy jsem si neuvědomil, jak důkladně je třeba promyslit námět, má-li o něm člověk psát krátkým dechem. Deset stránek, to svedu levou zadní. Avšak vtěsnat to do dvaceti řádků? Myslím, že by nám všem prospělo, kdybychom všechna svá povídání museli předeslat takovým dvouminutovým souhrnem, oč vlastně jde.
A nebezpečné. Totiž takový trefný souhrn vytváří iluzi, že to stačí, cosi jako instantní filosofii. Jenže pronášet krásné (potažmo i moudré) myšlenky, to snad projde jako filosofie ve třetím světě, kde vycházejí sbírky krásných či moudrých slov toho či onoho klasika, jako u nás citáty z Marxe za předešlého režimu. Jenže filosofie je něco náročnějšího. Je to systematické, kritické myšlení, které i krásné myšlence klade tři základní otázky: Co to znamená? Na čem se to zakládá? Co z toho vyplývá? Bez těch setrváváme na úrovni mýtu.
A druhé nebezpečí – totiž iluze, že když už máme takový trefný souhrn, víc už nepotřebujeme. Jako bychom pravdu už měli v hrsti. A pak se text, který má být podnětem k zamyšlení, stává náhražkou za myšlení. Pak je lépe se Sókratem nevědět.
Tak to asi mě naučilo psaní Hesel. Důkladně si promyslit, oč vlastně jde a co vlastně chci říci. Pak položit si tři filosofické otázky: Co to znamená, na čem se to zakládá a co z toho vyplývá. A konečně nebýt spokojen s tím, co tu stojí, nechat se vést dál. A nakonec nevím, jestli naučit se tomuto způsobu filosofického myšlení není důležitější než věcný obsah toho či onoho Hesla.“