Kniha: Zeptej se táty. Napsal Jan Balabán. Na obálce portrét dvou bratrů. Z jejich podobnosti se dá usuzovat na společnou podobu jejich otci. Teprve v knize existuje jejich fiktivní sestra. Jejich comparatio tertium.
Ke knize není připojena věta obligátní všem detektivkám. Také to není detektivka. Proto by ta věta mohla znít: Všechny skutečné postavy jsou si s postavami knihy pouze podobné, svou podobností však nikoli náhodné.
Postavy: Jan Nedoma a jeho žena Marta, Hans a Eva, Emil a Jenny, Kateřina a její děti, Hansovy a Emilovy děti, Jennina sestra Johanna.
Rodinný román. Příběh jedné smrti. Žijeme z pomluvy, která nás zachvátí více než smrt otce? Pomluva je smrt a promlouvá i po smrti. Kdo je zemřelý a kdo je živý? Katarzí může být jen vzkříšení.
Život blízkého, konkrétního, nejbližšího, jediného.
Mrtví mluví do toho, co živí žijí. Jejich otázky, naše otázky. Je opravdu život mrtvého dočtená kniha? Nevracíme se do kapitol, které nám kdosi zalepil, abychom si je nemohli přečíst? Z pedagogických důvodů, z vyššího zájmu?
Život a dílo. Co z nich je uzavřeno? Snad život, snad dílo? Mrtvý knihu nenapíše. Ale kdo psal knihu, která vyšla půl roku po smrti Jana Balabána?
Snad ti živí? Postavy z jeho knihy. Tak trochu neskuteční jako jeho sestra Kateřina. Nejživoucnější postava z těch, o kterých píše. Nejsou všichni skuteční v jejím stínu?
Další živá postava, Johanna, existuje? Není to smrt, která promlouvá do života živých? Ztělesnění závislosti, která loupí náš život, jako je ten panák ruské vodky po rozhovoru Emila se synem? Kdy se smrt zjeví jako přečtená kniha. S hrůzou a úlevou.
Šifruji si knihu. Emil je Jenda, Hans je Dáňa. V tom mi autor nebrání. Spisovatel a malíř.
Hansovi se život jeví jako plátna, která nenamaloval. A Emilovi? Jako kniha, kterou nenapsal a nedožil, přečtená kniha jako smrt. Jako bábušky do sebe zasazené. Ruské a nenáviděné.
Dopsat knihu je smrt. Jan Balabán ji dopsal a zemřel. Symbolika, kterou si nepřál. Napsal ji však jeho život. A znovu otázku: Žijeme kvůli dílu, nebo dílo dovršuje náš život?
Život má svou závažnost, kterou mu dává smrt. Bůh, ten v pozadí, náš život završuje, dává mu jeho dokonalost, dříve než jsme si přáli. Chceme žít do nekonečna, někteří, toho nekonečna, které nekonečně můžeme odmocnit, mezi jedničkou a nulou. Tak jako Kateřina si maluje osmičku naležato na peřině, pod kterou leží a díky tomu žije. Vidoucí a neurčená. Je náš život určován sestrami, které nemáme? Ženský svět, který v našich životech chybí. Svět sester reálných, a přitom neskutečných?
Nekonečno neskutečna mění neživot v život. Co je k nežití, dá se přežít.
Logická je smrt, život je zázrak. Navzdory ničemu je tu něco. Jen díky nevysvětlitelnému nekonečnu, milostivé věčnosti.
Je snad život v kořeni toho, že někdo polepil jeho stránky, které se nedají obracet, protože jsou polepené, slepené? Číst jenom je, jako vzývat v životě okamžiky polekané, svou vlastní zbabělost. Můžou snad naše nížiny převýšit výšiny? Je ďábel důležitější než Bůh? Ďábla jsme si vymysleli jen proto, aby to vše logicky docvaklo jako dveře, které nejde otevřít zevnitř. Jako dveře cely, ve kterých jsme si nechali klíče zvenčí, abychom mohli být od druhých uznáni v naší zamčené existenci, za kterou nemůžeme. Klíč je v zámku zvenku.
Chtěl jsem vstoupit. Dveře byly zamčené. Dokonce jsem měl od nich klíč, ale nešly otevřít.
Kudy do života? Teprve smrt má svůj hermeneutický klíč. A když ho chceme použít, nejde to. Některé věci nejdou, i když je chcete.
Jan Balabán, Zeptej se táty
Host Brno 2010, ISBN: 978-80-7294-379-1