Během 13. st. př. Kr. proběhl proces usazování hebrejských kmenů v zemi, kde byli „pohostinu“, tedy jako potřební, ale nevítaní cizinci. Hebrejci se při střídě pastvy usazovali především v hornatých částech, nížiny s kenaanskými opevněnými městy jim byly nedostupné. Z promyšlených důvodů se jednou rozhodli „nevrátit se zpět“.
Návrat zpět byl jim možná znemožňován jinými polonomádskými seskupeními, jako byli Amalechitští a Madiánští sídlící na okraji zemědělsky kultivované země (Metzger). Z hornatých částí posouvali se Hebrejci do nížin. To se neobešlo bez tvrdých bojů, lstí, ale i vyjednávání a dočasných paktů a smluv s představiteli kenaanských městských států apod. Vítáni byli i lidé, kteří „národní“ zradou pomohli dobyvatelům získat důležitý post. A. Alt se domnívá, že okupace probíhala historicky vzato mnohem mírněji, mnohem méně krvavěji, než se z nynější podoby biblického podání jeví. S. Daněk byl přesvědčen, že mnohdy šlo spíše o likvidaci pohanských kultišť a idolů než o vyvražďování kenaanského obyvatelstva. Skutečnost však byla asi hodně krvavá – čti pozorně knihu Soudců.
Například:
„Juda vytáhl a Hospodin vydal Kenaance a Perizejce do jejich rukou. Pobili je v Bezaku, deset tisíc mužů… Judovci bojovali proti Jeruzalému, dobyli jej, vybili ostřím meče a město vypálili. Potom se vypravili do boje proti Kenaancům, kteří byli usazeni na pohoří, Negebu a Přímořské nížině…“ (Sd 1)
Musíme se tedy ptát, a oprávněně: Lze izraelskou okupaci Kenaanu duchovně zdůvodnit? Kde se vzal v těch hebrejských polonomádech onen „mesianismus“ proklamující, že „tato země patří nám“? Záměrně se nesnažím na tyto otázky nyní odpovídat. Myslím však, že zde někde, v okupačním 13. st., jsou kořeny markiónismu raně křesťanské éry i lecjakého antijudaismu. Biblické podání však klade důraz na to, že Hospodin pozdvihl k důstojné nábožensko-národní existenci právě toho chudého a stále bitého nýmanda svého světa a svého času. Opovrhl bohatými a usazenými a vsadil na zcela nezajištěné a proto otevřené pro budoucnost. A okupovaným dal tím Hospodin co Pán a Zastánce chudých možnost, aby se spasitelně seznámili s jeho „zákonem“ a z toho plynoucím způsobem života.
Izraelská okupace proběhla v rámci velkého pohybu aramejských národů, které pronikaly ze severoarabské pouště do kýžené země, kde se hodlaly usadit. Tak pronikli na jih země Edómci, severněji odtud Moábci (vých. od Mrtvého moře) a Ammónci (na horním toku Jaboku). Všechny tyto agresivní etnické celky přijaly po okupaci jazyk okupovaných, tj. kenaanštinu. Tak i Izraelci. – Do Palestiny pronikaly také tzv. mořské národy až odkudsi z Balkánu. Tak se v palestinské pobřežní rovině usadili Pelištejci, později úhlavní nepřátelé Izraelců. 13. st. př. Kr. bylo tedy dosti pochmurným údobím různých okupací Palestiny. Kenaanské obyvatelstvo bylo jaksi „dějinně obětováno“. Kenaanská kultura a náboženství však v mnohém Izraelce obohatily: Izraelci přejali mnoho obětních a kultických praktik a obyčejů, kenaanské zemědělské svátky, které si přetvořili k svému obrazu, dokonce se přiznali (v předjahvistické fázi) i k jejich hlavnímu božstvu, k Elovi (srv. jméno Izra-El!) a z duchovního arzenálu Elovského přejali i ideu soucitu, slitování. Podobně přejali Izraelci později po dobytí kenaanského nedobytného města Jeruzaléma Davidem (2S 5,6nn) mnoho z jeruzalémských „bohoslovných“ spekulací – s ideami pokoje (šlm -JERU-ŠALAIM) a spravedlnosti (sr. jméno jeruzalémského krále ADONI-CEDEK, sr. též jméno krále, s nímž se setkal po vítězném boji s pohanskými králi Abraham: MALKI-CEDEK – Gn 14). Ohlas těchto „starojeruzalémských“ myšlenek najdeme v pronikavém zvěstném zpracování v Žalmech. Z pohanského Jeruzaléma přejaty, žel i některé ideje mocensko bohoslovné, např idea „božného krále“, tedy krále co „syna božího“ s právem a posláním totálně likvidovat nepřátele státu a náboženství.
Kardinální postavou oněch pohnutých časů, kdy se Izraelci postupně stávali „pány v zemi“, byl JOZUE syn Nun (h. JEHOŠUA – zkráceně JOŠUA), vojenský vůdce, organizátor a – zakladatel Izraele, vpravdě „otec nové vlasti“. Zásluhou Jozuovou, kterého nám podání kreslí jako pobočníka (Ex 17,8–13 aj.) a pokračovatele (Nu 27,18–23 aj.) Mojžíšova, byl rozdrcen nebo rozmělněn kenaanský odpor, země územně rozdělena mezi utkavší se kmeny (Joz 13nn). Všechny kmeny, ať nedávno přišlé, ať v Palestině dávno usedlé, byly spojeny v jeden celek. Jozue vytvořil z hebrejských kmenů – a každý z těchto kmenů nesl sebou nějaké své „pohanské“ náboženské a kultické zvyklosti, bohy, dogmata – jedno společenství, tzv. amfiktyonii, tj. sakrální svaz dvanácti kmenů spojených vírou v jednoho společného Boha a bohoslužebně organizovaných kolem ústřední svatyně. To se stalo v efrajimském místě Sichem (h. ŠEKEM) a je to popsáno v Joz. 24, tvořící mohutný závěr celé knihy Jozue.
Po dějinné rekapitulaci vyzývá Jozue shromážděný lid:
„Bojte se tedy Hospodina (JHVH) a služte mu bezvýhradně a věrně. Odstraňte božstva (ELOHIM), kterým vaši otcové sloužili za řekou Eufratem a v Egyptě a služte Hospodinu…“
Na to lid slavnostně přistoupil:
„Budeme sloužit jen Hospodinu“
Nato „uzavřel Jozue… smlouvu (h. BERIT) s lidem a vydal mu nařízení a právní ustanovení“. To podle Joz 24,26 kodifikováno písemně a symbolicky vyjádřeno přivalením „velikého kamene“ (h. EBEN GeDOLA) pod posvátný šekemský strom (h. ALLA).
Jménem-heslem-programem HOSPODIN integrovány v Sichem všechny předchozí podoby izraelské, vlastně předizraelské „bohopocty“. Jestliže ctitelé „Boha otců“ ztotožnili tohoto Boha s kenaanským Elem, takže mohlo dojít k vyznavačské jednotící formulaci „El, Bůh Izraele“ (h. El ELOHE JIŚRAEL – Gn 33,20), došlo nyní ke ztotožnění všech tří „Bohů“: Boha otců, Ela-Boha Izraele a Hospodina-Jahveho. Do jména Hospodin byla promítnuta všechna náboženská pozitiva jeho „předchůdců“.
Tady si uvědomujeme obrovský podíl Efrajimovcůna náboženském konstituování raného Izraele: Jozue byl Efrajimovec, Sichem bylo město na území kmene Efrajim.
Objevitelem Hospodina je tedy patrně až Efrajimovec Jozue, vlastní „zakladatel izraelského náboženství“. (Přidržuji se tu koncepce J. Z. Dusa, který se tu opírá o M. Notha.) Je však patrné, že nějaké ponětí o Hospodinu bylo již v Egyptě, o konturách tohoto ponětí však víme velmi málo. Podle Ex 2,23 se nesl křik porobených Izraelců k Bohu, a ten „vyslyšel jejich sténání“ (v. 24). A příznačným rysem Hospodinovým je, že slyší křik chudého a porobeného (Ex 3 – zjevení Mojžíšovi).
Znakem „jahvismu“ je bezobraznost: Bůh není znázornitelný, předmětně uchopitelný – to byla veliká duchovní revoluce v tehdejším náboženském světě – Hospodina nelze kombinovat s žádným jiným božstvem – synkretismus není možný. Podle E. Fromma je Izrael povolán k tomu, aby zbavil svět model. Podle E. Levinase Izrael modly nesublimuje, nýbrž odstraňuje. Nápadná je tu též vztaženost izraelské víry k dějinám (sr. již zmíněný introitus k dekalogu): Bůh působí v dějinách, používá entit sociologických, politických atp. – není to mimodějinné archetypické božstvo. Jahvismus je také náboženstvím práva a důstojného řádu-pořádku, v němž je právě chudému garantováno „místo na slunci“. (Proto právně náboženské sbírky, Kniha smlouvy – Ex 20,22n, Kultický dekalog – Ex 34, i Etický dekalog – Ex 20,1–17 a jiné).
Zdá se, že Jozue vyvolil Sichem ke svolání lidu záměrně. V Sichem lze totiž vystopovat starou smluvní tradici. Podle Sd 9,4 zde kdysi býval pohanský ještě chrám „Baala smlouvy“ (h. BAAL BERIT). Ne náhodou dal Jákob zakopat podle staré tradice „pod posvátným stromem u Šekemu“ (Gn 35,4) cizí bůžky své rodiny. Sichem je zřejmě odpradávna místem rozhodování a rozhodnutí, místo uzavírání závazků nebo přímo smluv.
Ukázka z knihy Bojovnící a trpitelé, kterou vydává EMAN