2. Arabská expanse
V roce 622 byl z Mekky vypuzen kupec Muhammad, který navázal na Mojžíšův zákon a vystoupil jako nový, poslední Boží prorok. Nekompromisně zdůraznil monotheismus a zákaz zobrazování. Učil, že muslimové (patřící k islámu), jsou předurčeni, aby vládli celému světu a vyzval ke svaté válce – džihádu. Podařilo se mu ve jménu islámu sjednotit mezi sebou svářící se arabské kočovné kmeny, čímž vzniklo silné vojsko skvělých jezdců.
Již v prvních dvaceti letech po Muhammadově smrti se pod vedením jeho nástupců – chalífů – Arabové zmocnili celé perské říše a východních byzantských provincií, Sýrie, Palestiny a Egypta. Křesanští monofysité v Sýrii a koptové v Egyptě vítali Araby jako osvoboditele z nadvlády ortodoxních Byzantinců.
Úspěšná expanse ovládla dále severní Afriku a Pyrenejský poloostrov; na východě kvetoucí střední Asii. Více než tisíciletí trvající jednotná kulturní oblast Středozemí byla rozata. Od Atlantiku až po Pamír a řeku Indus se rozprostřela dosud největší říše na světě s hlavním městem Damaškem.
Řekové však ubránili Konstantinopol i celou Malou Asii, a to přes nejprudší útoky nepřátel. Arabské lodě ničili „řeckým ohněm“, zápalnou směsí, jež hořela i na vodě. Také franská těžká obrněná jízda vedená Karlem Martelem porazila u Poitiers r. 732 arabskou lehkou jízdu a zastavila její pronikání za Pyreneje.
V dobytých zemích Arabové islám nevnucovali. Naopak si přáli, aby vyvolených muslimů, příslušníků privilegovaná vládnoucí vrstvy, bylo málo. Křesané a židé zde mohli pokojně žít, pokud se smířili s podřadným postavením.
Všechen majetek obyvatel dobytých zemí se stal válečnou kořistí. Z movitého pětina připadla chalífovi, zbytek vítězným bojovníkům. Z půdy – společného vlastnictví arabského vojska – platilo porobené obyvatelstvo, které ji obdělávalo, roční daň.
Muslimové daně neplatili a lidé houfně přestupovali k islámu. Pozoruhodně se současně arabština rozšířila od Mezopotámie až po Maroko.
Po zastavení expanze chalífové nemohli vydržovat vojsko z kořisti. Masovým příklonem k islámu ubylo daňových poplatníků. Nezbylo než zdanit i muslimy. To vedlo k povstáním, jež se již nepodařilo potlačit. Od roku 750 se arabská říše začala rozpadat na emiráty. Nejvýznamnější byly cordobský a bucharský. Nakonec pod vládou chalífů, kteří z Damašku přesídlili do Bagdádu, zůstala jen Mezopotámie.
Měnila se také původní náboženská snášenlivost. Od počátku 8. stol. křesané nesměli konat veřejné bohoslužby, stavět nové kostely, nosit zbraň, jezdit na koni, chovat vepře, veřejně pít víno. Příslušel jim zvláštní šat.
Rozpadem arabské říše nezanikla spojitost obrovského území jednoho náboženství. Výměna poznatků v takovém prostoru podnítila kulturní vzestup. V dřívějších byzantských provinciích se Arabové seznamovali s helénistickou vzdělaností, s celkovým obrazem světa, jak k němu dospěli staří Řekové. Stejně tak se učili od Peršanů a od svých sousedů, Indů a Číňanů. Na těchto základech vytvořili vlastní kulturu, která v 8. až 11. století vévodila tomu, čím se tehdejší lidstvo mohlo vykázat.
Seznámili se s indickou matematikou, s jejím vynálezem nuly a se systémem dodnes obecně nazývaným arabské číslice. Vynikli v astronomii, při mořeplavbě užívali kompasu (ovládli obchod ve Středozemním moři a v Indickém oceánu), jejich cestopisy informovaly o neznámých částech Evropy (např. o Čechách) a Asie. Alchymisté hledali kámen mudrců a elixír života. Prosluli ve výrobě léčiv, znali destilaci, vynikali ve spájení a barvení kovů. Obávané byly šavle z damascénské oceli. Navázali na antickou výrobu skla a dále pokročili v optice. Čínskou výrobu porcelánu a papíru rozšířili k Pyrenejím. Rozšířili také pěstování kávy, citronů a pomerančů, broskví, meruněk, lilií, fialek, jasmínu, šafránu.