1. Vznik Evropy
Naše thema je evropocentrické. Nikoliv Evropa a svět islámu, což by byly dvě vedle sebe stojící jednotky, ale Evropa ve vztahu k muslimům a muslimové ve vztahu k ní.
Nejdříve tedy, co je Evropa. Zeměpisně vzato je pouhým výběžkem eurasijské pevniny a není důvodu, aby byla považována za zvláštní světadíl. Pokud jde o přírodní podmínky, nepředstavuje Ural žádný předěl, Alpy ano. Svým podnebím, rostlinstvem je ucelenou jednotkou Středomoří. Jeho původní háje s vinnou révou, olivami, fíkovníky, na jihu s citroníky a pomerančovníky, s cypřiši, piniemi, duby, cedry nabízely člověku to nejpříznivější životní prostředí. Byly také první přírodní formací, již člověk svým kořistnictvím zničil. – Ale to předbíháme.
Féničtí, poté řečtí plavci svou obchodní podnikavostí vytvářeli ze Středomoří spojitou kulturní oblast, Římané je semknuli v říši. Za horami – ultra montes – se Porýním a Podunajím táhlo nakonec její pomezí.
Evropu, jak známo, unesl býk – Zeus z Foinicie na Krétu. (To byla trasa, po níž se rozšířila znalost hláskového písma.) Herodotos tak nazýval řecký svět městských států a jejich kupeckých osad – kolonií kolem dokola Egejského moře a porůznu na středomořském a černomořském pobřeží vůbec. Za nimi, ve vnitrozemí, se rozprostíral svět barbarů.
V průběhu staletí vyrůstala ze středomořského prostředí svým svérázným vývojem, jako anomálie obvyklého chodu věcí, Evropa, světadíl daný tím, co se v něm událo. Dříve než se domovem filosofie staly Athény, byl její kolébkou, dnes řekneme maloasijský, Milét. Dříve než v severoafrickém Hippo Augustin upřel pozemské obci právo, aby po antickém způsobu člověka plně pohlcovala (B. Komárková), si v Palestině osvojil Izrael zaslíbení příchodu království pravdy a milosrdenství.
Soumrak římské říše nastupoval pozvolna, dejme tomu od roku 275, kdy nebezpečí germánských vpádů bylo již tak reálné, že samotný Řím raději znovu obehnali hradbami. Usilovalo se zachránit říši reformami, dělením a spojováním, od roku 395 zůstaly již východní a západní část říše jako svébytné mocnosti. Přijímali se do vojenských služeb germánští „legionáři“, roku 476 jejich náčelník Odoaker oznámil východořímskému císaři do Konstantinopole, že na západě císaře již není.
Jak dlouho se říše rozpadala, tak dlouho nepřestávaly snahy ji obnovit. Tisíceré, staletími utužené vazby udržovaly, by s potížemi, existenci středomořského prostoru. Do Marseilles, přístavu franské říše, stále ještě přivážely lodě převážně syrských kupců z hispanského Nového Kartága, z afrického Kartága, z egyptské Alexandrie, ze syrské Antiochie, z řecké Konstantinopole víno, olej, koření, hedvábné látky, smaltované zboží, šperky, odvážejíce, asi v rostoucí míře, zejména otroky. Čím si asi nechával platit židovský kupec Samuel za zboží, jež na zádech svých nosičů dopravoval před rokem 623 z franské říše ke Slovanům severně od Dunaje?
Uprostřed bojů germánských králů o římské dědictví vznikalo však, nejdříve v Itálii, cosi nového. Především sí benediktinských klášterů pilných a skromných mnichů, jejichž zásada – modli se a pracuj – šla proti pohrdání prací, příznačnému pro otrokářskou společnost. Udržovalo se zde něco z dřívější vyšší úrovně římské říše v zemědělské i řemeslné práci, zejména však tak vznikly ostrovy vzdělanosti v moři tehdejšího barbarství. Benediktini byli průkopníky uznání římských biskupů za hlavu celé církve. Rozšiřování papežské autority mimo rámec její politické moci zakládalo možnost protiváhy moci panovníků.
Nejsilnější stále zůstávala východořímská říše – Byzanc. Za Justiniána se pokusila o ovládnutí západního Středomoří. Podařilo se jí to, jen pokud šlo o nejvýznamnější oblasti, včetně Říma. Svou snahou o restituci dřívějších poměrů, včetně latifundií, obnovovala však problémy, jež přivodily pád západní říše.
Navíc v druhé polovině 6. století vpadli do Itálie Langobardi a na Balkán se tlačila záplava Slovanů. Začátkem 7. století musila Byzanc čelit náporu říše perské.
To byla situace, kdy v periferní Arábii vystoupil prorok Mohammed.