Matice cyrilometodějská vydala v Olomouci 1992 knihu Kněžím, přemilým synům Panny Marie (524 stran). Je určena členům Kněžského mariánského hnutí. Počet českých příznivců tohoto hnutí zatím publikován nebyl, celosvětově se od roku 1973 rozrostl přibližně na 300 biskupů a 60.000 kněží. Není to tedy zanedbatelný hlas v římsko- katolické církvi.
Autor knihy Don Stefano Gobi byl prý inspirován přímo Marií. Ekumenické hnutí má pak jen jedno možné vyústění: sjednocení všech církví pod křídly římsko-katolické organizace. Uprostřed římsko-katolické konfese odhaluje Don Gobi černou bestii – zednářství. To prý usiluje o rozvrácení autority papeže a římsko-katolické konfese, a tedy i římsko-katolické organizace. Církevní zednářství je nepřítel číslo jedna. Don Stefano Gobi vyzývá k boji: „Se mnou, synáčkové, bojujete proti černé bestii, zednářství, které chce přivést duše k zatracení. Se mnou bojujete proti bestii, podobné beránkovi, zednářství, které proniklo do nitra církevního života, aby zničilo Krista a jeho církev.“ (s. 441)
Mohou se protestanté – vně jedné samospasitelné církve – utěšovat, že nejsou černé bestie? Zatím ano. Jsme však odloučení bratři (tak jsme oficiálně římsko-katolickou církví nazýváni), stín bestiálního rozvracení na nás tedy přece jen padá. Pro římsko-katolickou konfesi není boj proti černé bestii závazný. Pro Kněžské mariánské hnutí má však Gobiho výzva autoritu Mariinu. A Maria má zatím v římsko-katolické konfesi stále větší váhu. Jakým směrem se bude ubírat římsko-katolická ortodoxie – jedna z mnohých? To není jasné. Ekumenismus Hanse Künga v římsko-katolické církvi nemá zelenou a Gobiho útoky proti zednářství naznačují proč.
Pokud jde o zednářství samotné, lze doporučit knihu Eugena Lennhoffa Svobodní zednáři, která vyšla v nakladatelství Petrklíč. Jedná se o přetisk vydání z roku 1931 (Aventinum). Autor – sám zednář – podává zevrubnou informaci o vzniku a vývoji tohoto „tajemného“ hnutí. Pro mnohé je opředeno pověrami a pomluvami, podobně jako židovství pro antisemity nebo první republika pro bolševiky či „aristokraty“ nejrůznějšího kalibru. Lennhoffova kniha je doplněna doslovem Miloslava Martínka: Čeští zednáři v zrcadle věků.
„Řada čtenářů bude překvapena, kdo všechno byl během vývoje členem svobodných zednářů (např. G. Washington, Lafayette, Garibaldi, Lessing, Fichte, Goethe, Mozart, řada osvícených knížat, králů, amerických prezidentů, dr. E. Beneš, A. Mucha aj).“ (s. 5)
Zednářství má své rituály a symboly, ale i strukturu a liturgii. Člen nově zasvěcený se stává učněm, pak tovaryšem, nakonec mistrem. Liturgická místnost má vždy tvar „podlouhlého čtyřúhelníku“ – podle číselné symboliky Pythagorovy obsahuje symbol kosmu. Chrámem může být chatrč, skvostná stavba nebo jen obdélník vyznačený ve stodole či na volném prostranství. Účastníci liturgie se před opuštěním „chrámu“ sestoupí, aby spojili ruce v bratrský řetěz. Zednářství má jen jedno tajemství: člověk má pociťovat, že je článkem duchovního bratrského řetězu vinoucího se přes prostor i čas. Symboly zednářství jsou kladivo, kružítko, úhelník – nástroje pro stavbu lepšího světa. Práce je přeznačena v etické budování. Stavební budky kameníků, které se přimykaly k chrámu, se staly lóží, chrámem (templem), bohoslužebnou místností zvláštního druhu. (s. 19) Zednářské symboly prozrazují svůj rosenkruciánský (rosenkreuzerovský), pansofický původ (s. 45; proto první československá lóže ustavená v květnu 1919 nese jméno J. A. Komenského – s. 310), ale kořeny zednářství nacházejí někteří až ve středověkých kamenických dílnách (s. 32n) a někteří zednáři dokonce až ve starověkých mystériích. První zednářské lóže byly založeny 1717 v Anglii a postupem času se rozšířily do mnoha dalších zemí, neměly však jednotnou organizaci ani světové centrum. Cíl byl určen – velmi stručně řečeno – ideou stavby chrámu lidství.
Zednářská sdružení (lóže) byla často tlačena do podzemí a pronásledována, v některých zemích a obdobích zas rozkvétala zcela volně. V každé zemi měla svébytný charakter. Respektovala svobodu svědomí, proto šlechtický původ nebo příslušnost k určité církvi nebyly podmínkou či překážkou členství. Hlavní proud členů se většinou rekrutoval z řad vzdělanců, řemeslníků a obchodníků. Nebyli aristokraty krví, ale duchem.
Vnějšímu pozorovateli se zednářská tolerance jevila jako bohorouhačství. Pro římsko-katolickou konfesi byli zednáři šiřiteli ateismu a rozvratu církve (četné papežské buly, např. 1738 aj.). Rakouský mocnář František II. píše 30. 11. 1821 hraběti Sedlnitzkému a jmenuje jedním dechem zednáře i protestanty jako příčinu nemožnosti vytvoření trvalého pokoje a spokojenosti mezi lidmi. (s. 130)
Nejúčinnější pomluvy o zednářích rozšířil v minulém století Leo Taxil (Gabriel Jogand Pagés). Vydal řadu pomlouvačných knih, mimo jiné v nich zasvěcoval do tzv. „palladismu“ (kult vysokých stupňů – zbožňování ďábla v smilných orgiích), spojeného se jménem Miss Diany Vaughan. V devadesátých letech minulého století tyto pornografické spisy našly dychtivé čtenáře i mezi katolíky a zároveň pobouřily „celý katolický svět i nekatolíky“ (s. 251).
Nacistická propaganda hovořila o židovsko-bolševicko-zednářských spiklencích a F. Hasselbacher dokonce napsal knihu „Konec zednářského zázraku – Československa“. Základní Hasselbacherovy teze shrnuje autor českého doslovu: l. Česko-Slovensko bylo vymyšleno čtyřmi zednáři, Masarykem, Benešem, Štefánikem a Scheinerem. 2. Zřízení Česko-Slovenska bylo v zájmu světového zednářstva. 3. Česko-Slovensko je tedy dítětem zednářstva. (s. 313)
T. G. Masaryk ovšem zednářem nebyl a sám napsal: „Nemáť už smyslu organisovat se pro cíle kulturní v tajných a obřadnických spolčeních, chceme dnes ve všem světla veřejnosti; také politicky minula doba tajných spolků, demokratism je také veřejný a vystupuje již pod veřejnou kontrolou. V každém ohledu je zednářství dnes zastaralým; vykonalo mnoho dobrého, ale dnes již nemá značného významu.“ (s. 307)
Podobný tón zaznívá o čtyři desetiletí dříve z časopisu Květy (1866) ústy Nerudovými: „Masonských lóží je nyní prý přes tři tisíce. Jsou k vzájemné podpoře mezi sebou spojeny, jsou opět vypuštěny z půtek jezuitských, do jakých byly zaváděny ve století minulém; sotva ale sahá činnost jejich mimo spolek. Není toho také více potřebí. Každý opravdový vzdělanec je nyní 'svobodným zedníkem' a staví na dómu všeobecné humanity.“ (s. 305)
Jednotlivá zednářská hnutí nepřebírala struktury církví, ani nevytvářela předobraz politických partají, neucházela se o přízeň voličů. Autor sleduje rozvoj zednářského hnutí v Anglii, Francii a Německu. Věnuje se některým výrazným postavám (Lessing, Herder, Fichte, Goethe, Wieland). Podrobněji nás seznamuje se zednářstvím za josefinismu, pak připomíná jeho rozvoj v Itálii, Rusku, Španělsku, Portugalsku a z amerického zednářství se věnuje podrobněji G. Washingtonovi. Zvláštní oddíl je věnován zednářství počátku 20. století (Anglie, USA, Francie, Belgie, Německo, Rakousko, Československo, Švýcarsko, Holandsko, Jugoslávie, Itálie). Na závěr připojuje charakteristiky nejdůslednějších diskriminátorů zednářství a výhledy do budoucnosti.
Dnes má zednářské sdružení v České republice asi 100 členů. Scházejí se v Praze, Brně a Plzni. Cílem je „dosažení humanity, tolerance, demokracie.“ (s. 315) O vystoupení z anonymity – jak doporučovali již Masaryk a Neruda – zatím neuvažují.