K práci Jednoty bratrské v Palestině
1. Dům v Jeruzalémě
Jeruzalémští poutníci v polovině minulého století se před branami města setkávali se stále stejným pohledem, budícím soucit: podél cesty stojící a polehávající malomocní, plačící a žebrající peníze. Většina poutníků se je snažila odbýt mincí, vrženou před ně do prachu a pokračovat v cestě. Jen málokdo se o ně zajímal hlouběji. První, kdo je začal navštěvovat v jejich bydlištích v jeskyních a starých nádržích na vodu v Kidronském údolí, byla v 60. letech minulého století dcera německého evangelického biskupa z Jeruzaléma. S překvapením zjistila, že leprou trpící muslimové i křesťané jsou sdruženi do určitého typu bratrstva, ve kterém si ze svého středu zvolili šejka, shromažďujícího vyžebrané peníze a spravedlivě je rozdělujícího mezi všechny členy řádu.
Roku 1865 navštívil na poutnické cestě se svou chotí Jeruzalém pomořanský baron z Keffenbrink-Ascheradenu. Pohled na trpící malomocné je hluboce dojal. Přesně se doptali na jejich situaci a rozhodli se jim pomoci účinněji. Jejich snaha se setkala s úspěchem. V Jeruzalémě byla založena komise pod vedením evangelického biskupa Gobata a už roku 1866 byla mimo hradby města, několik minut pěšky od Jafské brány, zakoupena parcela a započato se stavbou domu. Se žádostí o správce budoucího útulku pro malomocné se komise obrátila na vedení sboru Jednoty bratrské v Berthelsdorfu u Herrnhutu. Jako odpověď na jejich žádost přijel z Jižní Afriky misionář Tappe se svou ženou, který měl už z tamního prostředí zkušenosti z práce s malomocnými.
Dne 30. května 1867 byl dům slavnostně posvěcen. V následujících letech byl pomocí přístaveb stále rozšiřován, takže ho nakonec obývalo třicet nemocných. Roku 1884 bylo rozhodnuto nalézt místo, kde může být vybudován větší a vhodnější dům. Mezitím totiž díky výstavbě dosáhlo město až k dosavadnímu útulku a hrozilo nebezpečí, že bude na pokyn turecké správy z hygienických důvodů uzavřen.
Nový dům začal být budován půlhodinku od města, nedaleko německé templářské kolonie. Pod jménem Jesus-Hilfe (pomoc Ježíšova) byl dobudován a posvěcen na jaře roku 1887.
Náročnost diakonické práce je nejnázorněji popsaná ve starším německém průvodci (1898): Kolik přemáhání stojí každodenní ovazování ohavných ran, nebo čištění oděvů a mytí nemocných! Jakou obětavost vyžaduje každodenní riziko být nakažen dotykem nemocného! Jakou nekonečnou trpělivost vyžaduje péče o dětinské, náladové, mrzoutské, protestující a často nevděčné pacienty!
Pokud chce člověk pomáhat takovýmto nadějeprostým lidem, dodává k tomu zpráva z roku 1906, musí se snažit také vpustit trochu světla do jejich myslí. Trocha ovoce nebo obrázek, pestrý šátek nebo hrstka tabáku mohou někdy udělat divy. Odpoledne si nemocní vaří něco podle své chuti a jsou dětsky vděční, když k tomu dostanou přísady, nezbytné pro každé arabské jídlo: Pepř, sůl a cibuli. Přestože poškození končetin nemocných vylučuje těžkou práci, jejich síla stačí k tomu, aby se mohli věnovat lehčím pracem v domě, na zahradě a na vinici. Vědomí, že nejsou pro lidskou společnost docela nepotřební, tyto lidi zřetelně pozdvihuje a oživuje.
V počátcích jeruzalémské práce s malomocnými ještě neexistovaly proti této hrozné nemoci účinné léky. Biskup Wards, cestující roku 1920 po Palestině, píše o hrůze malomocenství, o dětských tělech, sestávajících jen z ran a boulí, o mladém muži, jehož obličej sežrala nemoc a dodává k tomu: Kdo si ujasní, že sestry opečovávají tyto nemocné už deset let, aniž by měly jen jediný den volna, zatímco hrozný zápach a děsivý vzhled malomocných působí, že je tak těžké byť i jen jednou zůstat při jejich obvazování od začátku až do konce, pochopí myšlenku o moci lásky Kristovy v srdci ženy.
V průběhu našeho století docházelo díky rozvoji lékařské vědy k účinnější pomoci pacientům. Ve dvacátých letech se podařilo uzdravit prvního malomocného muže a stav mnoha nemocných výrazně zlepšit. O třicet let později se už žádné nové případy nemoci nevyskytovaly. V průběhu dalších let byl díky plastickým operacím dalším nemocným umožněn plnohodnotný návrat do světa vně ústavních zdí.
V letech britského mandátu v Palestině (1917–1948) došlo k předání vedení útulku z německého na anglické ústředí Jednoty bratrské. V té době docházelo na území Palestiny k rozvoji dvojího národnostního hnutí – židovského (sionismus) a arabského (palestinští Arabové). Útulek Jesus-Hilfe byl a dodnes zůstává orientován výrazně propalestinský, už proto, že velká většina pacientů byli Arabové.
Doba po druhé světové válce byla nejtěžším obdobím v činnosti útulku. Světová rada Jednoty bratrské nebyla schopna z důvodů poválečné nouze činnost útulku už více financovat. Po vyhlášení státu Izrael a jeho válce za nezávislost zůstal nakonec Jeruzalém rozdělen mezi Jordánské království a nově vzniklý židovský stát. Útulek byl na území Izraele, kdežto převážná většina jeruzalémských Palestinců zůstala v Jordánsku, či tam během války uprchla. Také židovský stát Izrael, i když činnost diakonských sester kvitoval s povděkem, krátkou dobu po tragédii evropských Židů příliš nestál o německé křesťanské pečovatelky. Od počátku zajišťoval svým občanům lékařskou péči dobré úrovně a této sociální pomoci už nebylo třeba. Proto po vzájemné dohodě přešel útulek k 1. dubnu 1951 do péče a majetku státu, přeměnil se na sanatorium převážně pro malomocné z řad Židů a evangelické diakonky ho opustily.
Nebýt Johanny Larsen, „matky Kuráže“ domu Ježíšovy pomoci v kroji emauzské sestry, skončila by k tomuto datu práce Jednoty bratrské s malomocnými v Palestině. Johanna Larsen, která přišla do jeruzalémského útulku jako mladá žena krátce po 1. světové válce, považovala práci s nemocnými leprou „v duchu Ježíšovy pomoci“ za svůj životní úkol a v žádném případě se ho nehodlala vzdát. Když viděla, že se práce v původním útulku chýlí ke konci, odjela r. 1950 do Evropy, a tam tak dlouho jednala a bojovala s představiteli církevních vedení, až se jí podařilo prosadit svou.
V prosinci r. 1952 provádí po Blízkém východě delegaci církevních vedení z Londýna a Baden Bollu, která má za úkol zjistit možnost a nutnost pokračování práce s malomocnými. Komise nalezla některé bývalé obyvatele útulku žít v takových podmínkách, že na místě zadala Johanně Larsen úkol: obnovit útulek na jeho původním místě – na jižním úpatí Chrámové hory, tedy na území tehdejší jordánské části Jeruzaléma.
2. Hvězdný pahorek
V roce 1958 bylo rozhodnuto přesunout útulek pro nemocné leprou z Jeruzaléma na klidnější, řidčeji obývané a méně stísněné místo. S pomocí Emauzských sester byl po dlouhém jednání zakoupen pahorek za městem Ramallah (tehdejší Jordánsko-palestinská oblast). Když byl roku 1960 nový léčebný komplex otevřen, dostal jméno Sternberg (hvězdný pahorek). V okolí Ramally se na něj však spíše doptáme pod jeho arabským jménem „mustašfa el burus“, nemocnice pro malomocné.
Oproti počátkům práce před osmdesáti lety se mnoho změnilo. Účinné sulfamidové léky nyní umožňovaly lepru skutečně léčit, malomocní, kteří byli dříve nuceni žít v celibátu (lepra byla považována za genetickou nemoc) se mohli ženit a péče o ně, která byla dříve výhradně v rukou německých a dánských diakonských sester, se více a více přesouvala na personál domácího původu.
Šestidenní válka r. 1967 opět mnohé změnila. Izraelská armáda dobyla tzv. Westbank (Západní břeh Jordánu) a Hvězdný pahorek se nyní nachází na území obsazeném Izraelem. To mělo různé následky. Spádová oblast léčebného komplexu se značně zmenšila a leprosárium zůstalo naplněné jen zpola. Izraelští lékaři mnohé nemocné operovali a s pomocí plastických operací jim umožnili návrat do normálního života. Také zvýšení životní úrovně arabského obyvatelstva Westbanku, zaměstnaného v Izraeli, umožnilo spolu s účinnou léčbou sulfamidovými léky ambulantní ošetřování nemocných a jejich návrat do vlastních rodin. Proto bylo počátkem sedmdesátých let rozhodnuto o tom, že Sternberg bude sloužit novému účelu. Sestra Johanna Larsen se nechala přesvědčit k návratu do Evropy, teprve když viděla, že další péče o její bývalé pacienty je opravdu zajištěna.
Od roku 1981 slouží léčebný komplex práci s mentálně postiženými dívkami. Práce je vykonávána trojím způsobem:
1. Sedmnáct dívek ve věku 8–14 let bydlí v ústavu a účastní se tříletého vyučovacího programu. Cílem vzdělávání je maximální možný rozvoj osobních schopností a možností absolventek programu. Nejlehčeji postižené dívky pak po ukončení kurzu dokáží najít zaměstnání, takřka všechny dokáží pečovat samy o sebe.
2. V současné době 12 dalších dívek do školy dochází a bydlí ve svých rodinách.
3. Velká pozornost je věnována rozvoji externí práce, při které pracovnice ústavu navštěvují dívky doma a provádějí výuku či terapii přímo v jejich domovech. K výuce patří i pravidelné konzultace s rodiči (či přesněji většinou matkami a sestrami postižených dívek), při kterých se rodiny postižených dívek učí překonat v tradiční arabské společnosti běžný stud za postiženého člena rodiny a vnímat ho jako plnohodnotnou součást rodiny.
Další formou práce je rozvoj činnosti skupin místních dobrovolných pracovníků (ve zdejších podmínkách opět samé ženy), kteří v okolních vesnicích navštěvují postižené přímo v jejich domovech. Tato práce je velmi potřebná hned z několika důvodů. Jednak na vznikajících autonomních územích v budoucí Palestině se stále ještě nerozvinula sociální infrastruktura a speciální pedagogika podnes takřka neexistuje a za druhé je na obsazených územích velká nezaměstnanost. Třetím, nemenším důvodem je snaha předat práci s postiženými plně do rukou domácího obyvatelstva. V memorandu Ochranovské Jednoty bratrské z roku 1980 se k tomu praví: „Cílem tohoto projektu musí vposledku být, aby v oboru práce s postiženými se stala práce cizinců zbytečnou“.
V posledních letech se situace pro „Sternberské“ několikrát výrazně změnila. Po vypuknutí palestinského povstání – intifády (konec r. 1987) zůstal sice Hvězdný pahorek oázou míru a pokoje v palestinsko-izraelském sporu, přece na něj však doléhaly těžkosti doby z bezprostřední blízkosti. Po silnici, vedoucí kolem léčebného centra, projížděli izraelští vojáci k zásahům proti 2 km vzdálené palestinské univerzitě Bir Zeit. Díky stálým uzávěrkám silnic izraelskou policií i jejich zavalování kamením povstalou palestinskou mládeží se stala doprava externích žákyň velmi komplikovanou a často nemožnou.
Němečtí a švýcarští zaměstnanci ústavu se plně solidarizovali s trpícím palestinským lidem, a jak vyplývá z jejich dobových zpráv, neviděli v Izraelcích nikoho jiného než agresory, pošlapávající lidská práva (uzavření palestinských škol, hranic, věznění tisíců Palestinců, zabití či těžké zranění stovek dětí, které házely kameny po izraelských vojácích).
Dnes na Hvězdném pahorku vnímají situaci poněkud jinak. V sociální oblasti vládne na autonomních územích značná anarchie, takže například není jasné, pod které ministerstvo bude Sternberg spadat (školství či sociálních věcí). Stát Izrael přestal na zdejší žákyně vyplácet sociální dávky a nové od palestinské vlády zatím nedostávají, čímž se zdejší léčebný komplex opět dostal do větší závislosti na německém centru Ochranovské Jednoty bratrské, která hradí přes 75 % ročních nákladů. Palestinské správní orgány fungují jen částečně a všechno je závislé spíše na osobních známostech, než na demokratickém systému. „Když někdo dokáže vést partyzánskou válku, neznamená to ještě, že dokáže i řídit stát“, popsala nám situaci v Palestině jedna ze zdejších pracovnic.
Budoucnost střediska tedy není zcela jasná, stejně tak, jako byla nejistá prakticky celých 130 let práce Jednoty bratrské v Palestině. A přece i touto mlhou proráží mnoho slunečních paprsků naděje. Vidíme tu šťastné a sebejisté děti, hrající si v lese pod dohledem studentky z univerzity Bir Zeit, budoucí palestinské sociální pracovnice. Vidíme profesionalitu i lásku zdejších zaměstnanců. Vidíme i to, že sociální činnost křesťanského střediska, které nemá za úkol misii, přispívá k rozvoji tolerance mezi zdejšími křesťany a muslimy; společně se tu slaví svátky obou náboženství. Pak pro nás není těžké uvěřit, že dávný název domu „Pomoc Ježíšova“ nezůstal pouhým heslem a že přes všechny proměny, které prodělala zdejší práce, tato země a lidé v ní, i přes to, jak se v průběhu více než sta let změnila i sama podoba víry, také dnešní pomoc vychází z této pomoci původní.
S pomocí zahraničních materiálů napsal Mikuláš Vymětal