Na rozdíl od speciálních přírodních věd, kde laik je vskutku odkázán na to, co se od odborníků dozví, aniž by sám mohl cokoli přidat, pokud jde o historii, tam vědci, popularizátoři, učitelé dodávají jen materiál, s nímž si každý člověk může, a má, pracovat při svém historickém myšlení.
Co znamená se historického myšlení vzdát, jsem se pokusil vyložit ve své první obraně. Co si však s historickými údaji a jejich výkladem počít? Že „každý historik… nám poskytuje jiný rozhled“, je velká přednost a vůbec předpoklad pokročit dále. Za diktatury jsme poznali na vlastní kůži, jak to vypadá, když se připouští jen jediné pojetí. A samozřejmě je zde na místě ostražitost, a to ne trochu, ale notně. Lépe řečeno, podstatným rysem historického myšlení je kritičnost. Vůči každému svědectví, soudu, vlastním vzpomínkám, představám.
„Jak to, že existuje tolik soudů“, má mnoho příčin; jednu z podstatných připomíná Arno Anzenbacher. Existujeli živá a mrtvá historie, znamená to, že lidem je vždy něco z minulosti blízké a něco naopak cizí. Historikův pohled je pohledem z určitého místa a „odstoupit od sebe samých“ je asi požadavek neadekvátní. Místo příměru „očima druhých“ je zde na místě staré: Ať je slyšena i druhá strana. Což je něco jiného než: Ať je slyšena druhá strana, první již slyšet nemusíme.
Historie jako chápání skutečnosti coby cesty od minulosti k budoucnosti znamená, že je místem sporu. „Vpletenost historie do konfliktů“ je nepochybná, zkratem je však soud, že „nás do nich vtahuje“. Prvotní jsou asi ony konflikty, jejich „podezdění historií“ druhotné. Podstatné totiž je, jak se spory řeší a jak historické myšlení k tomu či onomu řešení přispívá.
Zkusme se zamyslet, zda neexistuje také positivní vyústění sporů a zda to není také historické myšlení, které k tomu napomáhá. Jaká je zde totiž alternativa? Dějiny jsou skutečností člověka. Člověk nemá jinou… Popírat minulost je absurdní a ilusorní, protože minulost je člověku přirozená… Je stejné podstaty jako duch: vrací se strašit. Vyženemeli ji, objeví se znovu a neúprosně. Proto jedinou možností, jak se jí zbavit, je citlivým smyslem pro dějinnou kontinuitu. (Ortega y Gasset: Vzpoura davů, 1930, Pa 1993)
Jestliže nelze minulost ignorovat, pak vedle jejího zpracování historií zbývá jen mythus – neměnný, na své konečné platnosti trvající výklad. Tedy cosi v přímém protikladu k historickému myšlení vycházejícímu ze sledování dění v jeho pohybu. (Falešně se jako mythus označuje jakékoliv pojetí dějin, ve snaze oklestit historii na pouhé konstatování fakt. Oblíbené je užít tohoto slova jako nálepky pro pojetí, jež se nám nelíbí.)
Při směřování k jedné pravdě se k ní vždy budeme jen blížit, vzdáme se však zcela cíle, přistoupíme-li na to, že „jsme odkázáni jenom na obrazy a kulisy historiky kolem nás umně rozestavené a rozhled sám je nám navždy upřen“. Každý může tu míru informací a ty schopnosti, které má k dispozici, využít k vytváření si vlastního obrazu, s tím, že neopomene si jej opravit, naskytneli se mu příležitost. Obtíže na této cestě, žádoucí kritika těch či oněch historiků, by neměly vést k zatracování historie vůbec.
Odvolání na Nietzscheho je zde ošemetné. Rádl ne nadarmo jej zařadil mezi myslitele, kteří otrávili pesimismem celý svět… Cynismus je jen rubem pesimismu, největšího neštěstí naší doby. (E. Rádl: O německé revoluci, Pa 1933) Není pravda, že „většinou vykládajíce dějiny pěstujeme sebeobhajobu“. Historie hodná toho jména je sebekritická a hodnoty, které připomíná, staví jako výzvu.
Historické povědomí přejímáme a předáváme jako určitou tradici. Z věci samé vyplývá, že jde o živý, proměňující se útvar. Tradice se i ovlivňují, případně integrují. Lidé různých tradic se mohou v konkrétní situaci setkat, shodnout. Pokud obtíže s tím související vedou ke zkratové touze zbavit se odlišující tradice, těžko čekat něco jiného než masu vykořeněných, s otřesenou totožností. Z ignorování minulosti, z odmítnutí historie, z opovrhnutí tradicí vyvstane trauma. Konfliktů se nezbavíme, utečeme-li od historického myšlení.