Drobní dárci už nemají další peníze

rozhovor s Igorem Klimešem, povodňovým koordinátorem Člověka v tísni

Co je náplní tvé práce?

Náplní mojí práce je řídit veškeré aktivity Člověka v tísni, které se týkají pomoci lidem postiženým povodněmi. Naštěstí do toho zatím nevstoupila žádná další živelná katastrofa, protože se obávám, že kdyby k něčemu takovému došlo, pravděpodobně by to také padlo na má bedra.

Součástí této práce je také monitoring povodňových škod, který právě probíhá na Liberecku. Mohl bys přiblížit, o co se vlastně jedná?

Naše práce se dá rozdělit do několika fází. V prvních okamžicích po povodni se pochopitelně zaměřujeme na okamžité potřeby postižených lidí. To může být například dodávka potravin. Například na Liberecku jsme v první chvíli rozvezli asi 500 baget do míst, kam se nedostala jiná pomoc. K této fázi patří také dodávka materiálu k odstraňování škod – lopaty, košťata, kbelíky… Tím to všechno začíná. Tato fáze trvá zhruba týden či čtrnáct dní. Později už lidé tento materiál obvykle nepotřebují. Drobní dárci často neodhadnou reálné potřeby postižených a posílají zejména velké množství oblečení, které se navíc obtížně třídí. Doplnění oblečení je ale ve skutečnosti poměrně nenáročné. Potřebný je naopak například nábytek a další hodnotnější dary, ale vhodný čas na jejich rozdělení přichází až s odstupem několika měsíců – kdy už lidé mají tyto věci kam uložit.

V následujícím měsíci se snažíme zjistit od místních úřadů reálný rozsah škod. Podle toho potom plánujeme další kroky. Velmi důležitá je spolupráce se starosty, se zastupitelstvem postižených obcí, se sociálními odbory, od kterých získáváme první údaje o tom, kdo má potíže s bydlením. Vzhledem k tomu, že máme omezené zdroje, nepomáháme všem, ale pouze těm, kteří měli nějakou formou zasaženo bydlení. Nerozlišujeme, jestli to bylo pět centimetrů vody nebo dvě stě. Spíše se díváme na jiné faktory – jedno z mála tvrdých kritérií je skutečnost, jestli voda zasáhla byt. Prvotní šetření neprovádíme sami. Na to mají obce mnohem lepší vybavenost a vyplývá to také jako jejich povinnost ze zákona. Z jejich dat potom získáváme první „nástřel“ a představu, o jak velikou katastrofu se vlastně jedná. Zároveň v případě, že je dostatek finančních prostředků, komunikujeme s obcemi také o obnově obecního majetku. Tuto část naší pomoci jsme v letošním roce zabrzdili a také jsme pozastavili všechny nedořešené úkoly z předchozích povodní. Máme totiž obavu, že nebude dostatek peněz na pomoc vyplaveným domácnostem. To je naše priorita.

Na základě seznamů, které se podaří získat, vyjíždějí do terénu naši pracovníci, kteří navštěvují jednotlivé domácnosti, případně ještě seznamy doplňují o další postižené. V této fázi se rozvažuje, kolika domácnostem jsme schopni efektivně pomoci. Držíme se zásady, že nemá cenu pomáhat malým příspěvkem velkému množství lidí. Snažíme se vytipovat menší počet domácností, které nejsou schopny vlastními silami obnovit své bydlení na základní úroveň. Až na několik výjimek se průměrná částka pomoci při poslední povodni pohybovala mezi deseti až dvaceti tisíci.

Kolik procent z celkového počtu monitorovaných dostalo nějaký příspěvek?

V loňském roce to bylo jiné, než to bude letos. Tehdy jsme z 1930 vyplavených domácností, ve kterých jsme provedli šetření, žádný příspěvek nedali v 175 domácnostech.

Letošní objem prostředků ze sbírek je výrazně nižší než loni. Jak velký je přesně ten rozdíl a proč tomu tak je?

Letos je to přibližně polovina. Sbírky všech organizací, se kterými spolupracujeme, což je Diakonie ČCE, ADRA a Charita, ještě stále drobně narůstají. Po prázdninách se například ještě ozvali tradiční velcí firemní dárci. Další velký nárůst ale čekat nemůžeme. Logicky se tak zhruba o polovinu snižuje také průměrná částka, kterou můžeme poskytnout jednotlivým domácnostem.

Existuje nějaká zpětná vazba, která by ukázala, jak byly poskytnuté prostředky využity?

Zhruba u třetiny navštívených domácností, které byly nejvíce postiženy, se vracíme v druhém kole, kdy přispíváme další částkou. Tam zjišťujeme, na co byly peníze využity, a to nejen dary od Člověka v tísni, ale i od jiných organizací či od obcí. Pokud jsme nabyli dojmu, že většina těchto peněz neposloužila k obnově bydlení, ale padla na jiné aktivity, pak byla naděje takové domácnosti na další příspěvek mnohem menší. Nedá se to ale úplně zobecnit. Například u výrazně zadlužené, sociálně slabé rodiny byly občas prostředky využity na umoření dluhu. Z dlouhodobého hlediska byl takový krok rozumný a usnadňoval následnou obnovu. V takových případech jsme ještě přispěli i v druhém kole. Na základě dosavadní zkušenosti jsem přesvědčený, že 95 % lidí použije zhruba 95 % procent pomoci tak, jak jsme se dohodli. Pochopitelně se vyskytují určité excesy a objevují se lidé, kteří pomoc zneužijí, nebo využijí nehospodárně. Provádění plošné kontroly by ale bylo velmi neefektivní. Náš přístup preferuje finanční pomoc před rozdělováním materiálních darů. Většinu domácností tvoří svéprávní lidé, kteří sami nejlépe rozhodnou, na co získané peníze využijí.

Mohl bys odhadnout, jak velká část vybraných peněz dorazí přímo k postiženým lidem a kolik padne na vlastní organizaci pomoci?

Každý pořadatel veřejné sbírky má ze zákona možnost ponechat si 5 % na výdaje spojené s propagací a administrováním sbírky. To znamená nikoli následné pomoci, ale skutečně pouze přímo sbírky. Za loňskou povodeň Člověk v tísni tuto povolenou částku cele nevyužil. O to dlouhodobě usilujeme. Náklady na poskytnutí pomoci – lidé v terénu, doprava, ubytování a další nezbytné výdaje, představují zhruba 6 až 10 % vybrané částky. Přesné částky jsou k dohledání ve výroční zprávě.

Při letošních záplavách začal Člověk v tísni bezprostředně spolupracovat s dalšími organizacemi. S ADROU, Diakonií ČCE a s Charitou. Jak tuto spolupráci hodnotíš?

Myslím si, že je to zlomová situace. Při povodních v roce 1997 na Moravě se všechny organizace zapojily do práce trochu chaoticky. Vrhli jsme se do toho a vůbec jsme nevěděli, jak se to má dělat. Do čeho vlastně jdeme. Každý jel po vlastní ose a často až na místě jsme zjišťovali, jak se navzájem křížíme. Při povodních v roce 2002 se objevila snaha o větší soulad a došlo ke geografickému rozdělení postiženého území. Bohužel ale došlo v té chvíli k určitému komunikačnímu bloku. Chyběla větší otevřenost hlavně v tom, co se nedaří. Chyby jsou ale lidské a spolupráce umožňuje sdílení zdrojů a informací, které vedou k jejich předcházení. To se v roce 2002 asi úplně nepodařilo.

V loňském roce se setkali zástupci zmíněných organizací a došlo k vytvoření tzv. panelu neziskových organizací, kde jsme mohli mluvit o svém přístupu a metodách práce. Dostatek peněz nás ale v té době netlačil k užší spolupráci. O další krok jsme postoupili letos v květnu. Navázali jsme na předchozí seznámení a pružně jsme si rozdělili místa pomoci. Přizván byl také hasičský sbor moravskoslezského kraje. Já sám doufám, že se nám to postupem času podaří posunout ještě dál a nevládní organizace získají pevné místo v krizovém řízení jednotlivých krajů. Důležité je překonat prvotní nedůvěru.

Srpnová povodeň ale ukázala, že česká dárcovská komunita je už vyčerpaná. Od posledních velkých povodní to bylo pouhých šestnáct měsíců. Následovalo zemětřesení na Haiti a také menší povodeň v květnu. Aktuální sbírky jsou sice stále relativně úspěšné, ale je už viditelné, že drobní dárci, kteří jsou základem všech sbírek, už nemají další peníze. Nedostatek zdrojů nás vedl k posílení vzájemné spolupráce a k dohodě čtyř organizací, které se rozhodly věnovat specifické finanční pomoci. Vyplynula nutnost domluvit se společně, jak budeme finance rozdělovat. Bylo by nefér, kdyby rozdíly mezi rozdělovanými částkami byly příliš velké. Taková spolupráce pochopitelně vyžaduje velkou míru tolerance. Zejména ze strany Diakonie a ADRY, protože tyto organizace přistoupily na to, že použijí metodiku Člověka v tísni. Toho si velmi vážím. Zároveň doufám, že se podaří zachovat dobré kontakty i pro případ další možné pomoci.

Poslední otázka bude osobnější. Jak ses k této práci dostal?

Můj dlouholetý kamarád Honza Mrkvička, který je dnes zástupcem vedoucího humanitární a rozvojové sekce v Člověku v tísni, někdy v roce 2001 přijel z Afghánistánu a nad pivem mi vyprávěl o svých zkušenostech. Afghánistán mi tehdy připadal jako úžasné místo, kam bych se rád podíval. Potom se chvíli nic nedělo a asi za dva roky mi zavolal, že pro mě má „vyhřáté místo v poušti“. Nebyl to Afghánistán, ale Irák. Z toho už jsem tak nadšený nebyl. Situace v Iráku tehdy opravdu nevypadala dobře. Moc se mi do toho nechtělo, ale nakonec jsem na to kývnul a odjel jsem na šest měsíců do Iráku, odkud jsme nakonec museli odejít kvůli stupňujícímu se nebezpečí. V roce 2009 se mi opět ozvali lidé z Člověka v tísni a ptali se, jestli bych nechtěl přibližně na 14 dní organizovat rychlou popovodňovou pomoc. Od té doby tam sedím až dodnes.

Rozhovor připravili Blahoslav Fajmon, Jáchym Gondáš