Bůh je prý jen jeden. Proč je tedy tolik církví a proč si každá církev o sobě myslí, že je lepší než ta druhá?
Jaképak prý. Bůh je jeden! Je nad námi (transcendence), je uprostřed nás (vehemence), je pod námi jako společná hlubina (koncentrace a pobyt na dně).
V křesťanském vyznání je „věřím svatou církev obecnou“. Tam vyznávám, že je v podstatě jen jedna církev, jen jedno společenství lidí s Bohem. Toto společenství je svaté, to jest lidmi neřízené, neregistrovatelné v církevních matrikách či kartotékách. Svaté společenství prochází církvemi a generacemi, je zde zjevně i tajně, vyjevuje-se tam, kde to nečekáš. Tam, kde ho chceš zachytit a podržet, tam se ztrácí. Upřímná víra a služba, která hned nemyslí na odměnu, následování Krista, to je účast na tomto společenství. Vnitřní, jen Bohem držené a svolávané, a jen jemu přehledné společenství „bláznů v Kristu“. Svatá církev je i obecná, všem lidem otevřená. Nikdo z nás nerozhoduje o členství ani způsobu příspěvků. Obecnost tohoto společenství je dána tím, že člověk a lidé plně uznají Boží suverenitu, že se nesnaží Boha zapřáhnout do své káry, že se ho nesnaží polapit, po svém vyložit, s ním disponovat a jej manipulovat, zneuctít, a takto zle upraveného nabízet. Svatost a obecnost jdou ruku v ruce.
Proč je tedy tolik církví?
Jednotlivé sbory vznikaly v dějinách jako konkrétní organizace života víry na určitém místě. Jejich úsilí je dle mého názoru legitimní pouze tehdy, když vnitřně vyznávají, že jejich vnější organizace je druhotná a pomocná a že jde v první řadě o tu církev jedinou a Boží. Fakt, že existují různé církve, by ještě nemusel znamenat žádnou tragédii. Jsou různé cesty ke stejnému cíli a jednota neznamená uniformitu. Každý ať si vybere, jaký způsob chval a služby odpovídá jeho nitru. Rozmanitost církví by nemusela být na závadu. To, co skutečně vadí, je intolerance, vzájemné potírání. Jsem přesvědčen, že dnes víc než kdykoli jindy máme šanci k vzájemnému pochopení. Musíme se toleranci učit.
Karel Havlíček Borovský napsal o snášenlivosti dobré podobenství: „Jest chrám ohromně veliký, okrouhlý, stavěný jako do hvězdy s množstvím výklenků kolem dokola, do kterýchžto jest do všech viděti ze prostřed, kolik rozličných věr na světě, a v každé kaplici jest kazatelna: Z každé kazatelny hlásá se shromážděnému v kapličce lidu, že jenom tato víra jest pravá, od Boha zjevená, která se tuto hlásá, že všechny víry hlásané v ostatních kapličkách jsou lež, a že vyznavači jejich jsou bludaři, nepřátelé Boží, s kterými pravověřící nemá ani obcovati, že ty zázraky, které tyto druhé víry pro sebe uvádějí, jen vymyšlené jsou. Tak a podobně mluví se ve všech kapličkách, někde mírněji, někde zuřivěji. Lidé přítomní v každé kapličce neslyší nic z toho, co se v ostatních kapličkách hlásá, a majíce tedy mysli naplněné jen tím, co oni slyšeli, vycházejíce ven hádají se a perou se s posluchači jiných kapliček, opakují jim všechny nadávky, které o nich ve své kapličce slyšeli, ti jim stejné stejným oplácejí, každý mele, jak mu nasypali na mlýn. Jen lidé, kteří uprostřed chrámu stáli, do všech kapliček viděli a ze všech kázání slyšeli, kteří vědí, že se ve všech kapličkách stejně mluvilo, jen tito budou mírnější a snášenlivější: oni sice nemohou mysliti, že všechno, co se všech stran kázáno jest, zároveň jistotná pravda býti může, avšak poznavše běh věcí alespoň tolik nahlížeti budou, že posluchači každé jednotlivé kapličky příčinu mají své za jedinou pravdu držeti a všechno ostatní za lež vydávati. Vědomí toho vede k snášenlivosti, nevědomí k svárům.“
Další dotěrné otázky adresujte redakci.
Omlouváme se všem, kteří v minulém čísle nalákáni obsahem Dotěrnou otázku hledali marně. Čekali jsme dlouho na poštu z Curychu, nakonec už čekat nemohli a v obsahu pak zapomněli příslušný řádek změnit.