dokončení
Důstojná reakce katolické církve
Zatím ještě není možno říci, jaké bude nadále vnější postavení církve. Zpočátku patrně církev nebude obtěžována. Prioritu má politické urovnání, takže je církev víceméně ponechávána na pokoji. Ale nemůže být pochyb o tom, že ji čekají těžké časy. Důležité je, aby církev všem zkouškám čelila s prostou a pravou vírou, bez přílišného účelového uvažování. Nemám před očima žádný jasný plán. Patrně takový plán existuje, ale musíme především vzít vážně Mk 13,11.
Zdejší římskokatoličtí biskupové pod vedením pražského arcibiskupa Berana, což je vpravdě věřící křesťan a na hierarchu mimořádně prostý a určitý člověk, zaujali velice důstojný postoj. Arcibiskupa navštívili představitelé nové vlády, mezi nimi pravděpodobně také páter Plojhar, římskokatolický kněz, který ve vládě zastupuje katolickou stranu. Po této návštěvě se českoslovenští biskupové sešli na konferenci a sestavili dopis vládě, v němž se píše: „Jako katoličtí biskupové budeme dále svědomitě a věrně plnit všechny své povinnosti k Bohu, církvi, národu i státu a jsme si jisti, že tuto věrnost zachová všechen katolický klérus i všechen katolický lid. S vděčností jsme přijali ujištění, že se nestane nic, co by mohlo narušit dobrý vztah mezi církví a státem. Znovu ujišťujeme, že ve všech záležitostech a činnostech katolického života budeme pečlivě dbát o jeho nadstranický a nepolitický charakter a že se budeme plně věnovat náboženské práci, chceme posilovat a zachovávat křesťanskou mravnost a lásku. Modlíme se za všechny, kdo v této vážné době nesou odpovědnost před Bohem a lidmi, aby jejich rozhodování skutečně našemu národu prospívalo a přinášelo mír a štěstí. Modlíme se za náš dobrý český a slovenský lid, aby si byl vědom své odpovědnosti a pochopil, že skutečně šťastnou budoucnost mu může zaručit pouze mravný, slušný a pilný způsob života.“ Arcibiskup dal oficiálně na vědomí, že napříště se nemůže podílet na žádné veřejné události politické povahy. První příležitost, při níž se objevil po krizi na veřejnosti, byl pohřeb Jana Masaryka. Nemohu se ubránit přesvědčení, že ostatní církve by udělaly nejlépe, kdyby zaujaly postoj podobně důstojný, přirozeně bez katolicky specifického způsobu vyjadřování. Až doposud církve nezbloudily. Jsem rád, že dokonce i Církev československá, od níž by bylo možno očekávat nedobré věci, zaujala zdrženlivé stanovisko.
Slovo k německým křesťanům
Rád bych k tomuto dlouhému dopisu připojil pár slov k bratrům v cizině. Především k našim německým bratrům z Vyznávající církve. Mnozí z nás sledovali jejich zápas s upřímnou sympatií a víc než to: s pocitem solidarity víry. Po válce jsme se radovali z vyznání vin, které učinili, a z objasňujících slov, která některé z jejich vůdčích osobností pověděly národu. Na druhé straně nás zarmucovalo a zarmucuje to, v čem vidíme návrat některých představitelů německé církve ke starým nacionalistickým způsobům. Mohu je ujistit, že to neříkám v duchu farizejského sudičství, že považuji tento pád zpět za něco, co se mne dotýká jako moje vlastní věc. Dnes jim rozumíme jistě lépe než dříve a pravděpodobně se budeme mít mnoho učit z toho, co jim bylo dáno, i z jejich omylů a selhání, jimž neušla dokonce ani Vyznávající církev. Rád bych se jich zeptal na jedno: na předcházejících stránkách jsem se s jistou obšírností rozepsal o tom, v čem vidím naše vlastní zvláštní hříchy, jichž jsme se dopustili proti jejich soukmenovcům v Sudetech. Ani jediné slovo z toho neberu zpět. Avšak němečtí bratři by si tím neměli dát ulehčit svoji povinnost rozpoznat a vyslovit zvláštní odpovědnost a hříchy svého národa. Jedna vina neanuluje druhou. Nedávný hřích Němců neomlouvá náš hřích, avšak ani německý hřích není omluven či zahlazen skutečností naší poslední viny v podobě odsunu. Je na každém z nás, aby uznal vlastní odpovědnost.
Rád bych připojil ještě jedno slovo, a to nikoliv jako někdo, kdo vyznává viny jiných národů – nýbrž jako pomoc k lepšímu vzájemnému porozumění. Vina německého národa se jistě nevyčerpává událostmi jako Lidice. Nechci pokračovat ve sporu o linii Friedrich Veliký – Bismarck – Hitler, ačkoliv jsem přesvědčen, že v tomto bodě má Karl Barth v podstatě pravdu. Ale rád bych zopakoval, co jsem některým bratřím z Německa řekl po poslední válce: z našeho pohledu, tj. z pohledu malého národa na hranici Německa, je už po sto let (skutečně obzvláště od roku 1848) důvod žalovat na obecný německý postoj, neboť německý národ jako celek nejenže neprojevil o rozvoj menších národů mezi svými východními sousedy přátelský zájem, nýbrž spíše tento rozvoj sledoval se vzrůstajícím hněvem nad jejich existencí a rostoucí silou. Pro německou inteligenci, dokonce i pro teology byla charakteristická v nejlepším případě hluboká neznalost a bezbřehý nezájem o náš život. Jako příklad bych mohl uvést Wilhelma Herrmanna, který ve své Ethice § 28 (str. 213, 6. vydání) napsal, že Poláci a Čechové nejsou schopni vytvořit a uhájit vlastní nezávislý stát, neboť nemají žádnou vlastní kulturu. Když toto na konci 19. stol. psal, už dlouho to nebyla pravda, avšak ještě v r. 1940 tuto větu citoval H. Strathmann v Theologische Blaetter, aby mravně ospravedlnil Hitlerovo zrušení Polska a Československa. Naši němečtí bratři by měli rozpoznat, že duch, z něhož mohly takové výroky z úst velkých teologů vzejít, je duch zcela a naprosto falešný a že je třeba jej docela zavrhnout, jestliže se Evropa ještě má dočkat lepších dnů. Ano, na obou stranách máme velmi, velmi mnoho, čeho želet …
Slovo bratřím na Západě
Ještě několik slov k našim bratřím na Západě, obzvláště v Americe:
a) Především: měli by svým národům povědět, že to byl omyl – prostě československý lid předhodit vlkům jen proto, že jsme pouze slabě vzdorovali komunistickému nátlaku, nebo proto, že jsme se sami bezpochyby obtěžkali pošetilostí a hříchem nesmírného nacionalismu. Nepochybně sklidíme za svůj hřích hořkou odplatu – ale církve by přece jen měly dbát o to, aby tento trest, pokud je v lidských rukou, nebyl bez hranic a bez milosti. Chtěl bych žádat zvláště britské a americké křesťany, aby se faktem naší pošetilosti nedali svést k myšlence, že pro případ budoucího narovnání je třeba ponechat Němcům proti nám volnou ruku. Náš národ nebyl prost pošetilostí nacionalismu, avšak ani národ německý jí v žádném případě není prost, a řetěz chyb musí být jednou přerušen.
b) To, co následuje, patrně není třeba říkat, avšak přece nechť je to povědomo: mnozí z vůdčích křesťanů v Americe v poslední době často říkají, že se Amerika nesmí dát svést k potlačování socialistických opatření v Evropě. To považuji za velmi potřebné a důležité varování, které by mělo být často a důrazně opakováno. Je možné, že československá krize bude uváděna jako příklad toho, k jakým koncům nutně musí vést zestátnění. Jsem přesvědčen, že takový závěr by byl falešný. Naše krize sotva dala zapravdu profesoru Hayekovi. Převrat byl založen na policejní moci a na hrozbě ze zahraničí, v menší míře pak na komunistickém vedení ÚRO. Zestátněný průmysl tu měl podíl zcela nepatrný, pokud vůbec nějaký. Zdá se mi naopak, že naše arci krátká zkušenost se zestátněním podniků za režimu relativní politické svobody ukazuje spíše ve prospěch vzájemného souladu obojího. Naše zkušenost je přirozeně příliš krátká a nabytá za příliš silného politického napětí, než aby měla větší význam. Druhá vlna znárodnění za nového režimu, tj. zestátnění všech podniků nad 50 zaměstnanců a všech veřejných zařízení atd. zachází příliš daleko a představuje skutečné ohrožení svobody. Avšak tato vlna nebyla vyvolána žádnou strukturální potřebou, nýbrž pouze politickým tlakem, a to tlakem ze zahraničí. Úkolem západních, zvláště britských socialistů zůstává: hledat a najít optimální hranici mezi státním a soukromým sektorem v průmyslu. Tento úkol by neměl být znemožňován žádným nátlakem, neboť každé socialistické opatření podstatně vyžaduje svobodu. V tomto ohledu jsou na tom kupodivu ekonomičtí liberálové stejně jako komunisté, kteří tvrdí, že není možné žádné zestátnění, leda stoprocentní. – Samozřejmě není na církvích, aby tyto problémy řešily, avšak jsem přesvědčen, že by církve měly varovat své národy před zaujatými a dogmatickými stanovisky, která mohou v mezinárodním životě nadělat mnoho škody. Mám za to, že socializace bude muset být ve značné míře zachována, nejméně v rozsahu první vlny v Československu.
Závěr
Napsal jsem dopis mimořádně dlouhý. Omluvou mi budiž, že v blízké budoucnosti už sotva budu mít možnost psát podobné dopisy. Pokusil jsem se proto poněkud obšírněji vyložit, co mi leží na srdci. Měl bych snad dodat, že to, co jsem napsal, jsou mé osobní názory. Nepíši z ničího pověření. Někteří z nás, jako např. prof. Hromádka, vidí situaci jinak. Já jsem vždy byl založen spíše pesimisticky. Jsem však přesvědčen, že nyní neuvažuji pesimisticky. Ve vší pokoře mohu naopak vyznat, že mi ještě nikdy nebyly základní pravdy víry tak jasné, tak drahé a tak jisté, jako právě teď. A to je veliká útěcha.
Pevně věřím, že Bůh vše povede ke svému dobrému cíli. A na tom musíme mít dosti. Nevíme, co nás čeká. Znám svou slabost a vím, že v čase zkoušky bych mohl bolestně selhat. Avšak zaslíbení Mk 13,11 se jistě prokáže také při nás jako pravdivé. A my se poučujeme a doufáme se učit stále víc o skutečné moci modlitby. To je to, co pro nás i vy můžete činit: můžete se modlit. A myslete na nás v lásce a s pochopením.
S přáním všeho dobrého
…
Praha, březen 1948
Přeložil Jan Roskovec