Hrr do budoucnosti. Taková konvence popadne člověka, když se otevře nová šance, kapitola, číslice na začátku letopočtu. Neztrácet čas otázkami, kdo jsme, kam jdeme. Když ti připadne, že cesta je volná, nemusíš se takovými prkotinami zdržovat. A za chvíli už slyšíš pravidelný dusot nohou, startování motorů a všechno to proudění se nakonec slévá na dálnici k Šťastnému Příští. Když vstříc dobré budoucnosti, tak jako cesta v davu a s davem. Trasu zvolíme co nejpřímější, stačí letmý pohled do mapy a je jasno. Jenže právě dálnice, běžící na první pohled bez překážky a přímo, skrývá zákeřné překvapení – v tom, jak rychle a snadno se umí ucpat. A odbočit pak není kam. Stal jsi se spolu s dalšími jedním obrovitým špuntem a musíš čekat, najde-li se někdo, kdo odzátkuje. Pryč je najednou Šťastné Příští, pryč možnost úprku vpřed, pryč je možnost volby nejpozději na příští křižovatce, zůstává jen smrad a čím dál větší naštvanost. I ten hlemýžď ti za chvíli ukáže záda, a ty tady trčíš…
Možná i proto Ježíš zve a doporučuje vejděte úzkou branou a dejte se po těsné, úzké stezce.
Tak především vysvobozuje z pout davovosti. Neponechává nás v bludu splývání s většinou. Dav, v ohloupení davovostí, jakoby se vždycky valil rovnou k cíli. Ale právě dav lze nejsnáze svést. I proto je cesta davu cestou do záhuby. My do toho davu nemusíme patřit.
Posílá-li Ježíš na cestu úzkou, neznamená to, že je jen pro zvlášť zdatné jedince. Není to volba na způsob buď po dálnici nebo jako horolezec. Ta cesta, po níž jde málokdo, je těsná, doslova tísnivá. A tísní vždycky, když se máš trhnout davu a vydat se sám, neznámou cestou. Anebo když máš jít trasou klikatější, zdlouhavější, která nevede pohodlně a jednoduše rovnou k cíli.
Ale to ještě neznamená, že to nemůže být krásná lesní pěšinka, kde místo lomozu tisíců rádií a hřmotu motorů uslyšíš zpívat ptáky. Vždyť i do Prahy od nás můžeme jet buď po dálnici – nebo klikatými silničkami přes Vysočinu…
To slovo nás chce zachovat na cestě k životu. Netvrdí, že se tam dostanou jen někteří a někteří zcela jistě ne. Pouze si všímá toho, že ji málokdo volí. Ale to ještě neznamená, že by to nebyla alternativa, možnost otevřená pro všechny.
Cesta k životu, rozuměj, k životu, který má budoucnost, k životu nesenému blízkostí Božího Království, vede oklikou. Je otevřená zrovna tak jako ta druhá. Pouze se po ní nevalí takový dav.
Na tuto okliku byl pozván Izrael, když se směl vydat cestou vysvobození. Po ní si vykračovali a občas se ploužili praotcové. Zval na ni Ježíš, každého, na koho narazil. Kráčeli po ní apoštolé – i mnozí další. Proč by to nemohla být cesta, kterou se pustíme i my?
With the little help of Šmydra
Ezediáš Pumlan