„Za rozšířenými zorničkami sídlí pocit hluboké nejistoty a nedůvěry, tak typický pro ústavní děti,“ komentuje záběry dětí z kojeneckého ústavu dokument Kurta Goldenbergra Děti bez lásky. V r. 1963 se mu podařilo popularizovat téma psychické deprivace, kterou dětem působí zejména ústavní výchova. Film, zpochybňující nepřímo sovětské ústavní metody péče o děti, zaváděné u nás od r. 1952, vyvolal širokou odezvu, následně byl zakázán, nicméně spolupůsobil alespoň při uzákonění delší mateřské dovolené. Odborný komentář filmu vychází z diagnostické praxe dětského psychologa Zdeňka Matějčka a on sám uvádí diváky do světa poruchy, nazývané dnes porucha vazby, např. když komentuje kresby svých dětských pacientů.
Od první půle 60. let se tedy v této zemi dobře ví, že ústavní péče děti v nejranějším věku doživotně a vpodstatě nevratně poškozuje. Nemožnost navázat od nejútlejšího věku trvalý citový vztah, objevovat postupně svět okolo s vědomím bezpečného zázemí dospělých poškozuje rozvoj inteligence, sebedůvěry, v dospělosti hluboce znesnadňuje vztah k okolí a schopnost navázat trvalý vztah. Není divu, že až osmdesát procent dětí, umístěných v raném věku do ústavu, si během dospívání nedokáže najít místo v životě, práci či založit funkční rodinu, a končí v různých diagnostických zařízeních, později azylech a nebo rovnou ve vězení.
Odmítnutý zákon = odmítnuté děti
Tuto krušnou realitu pozměnila novela zákona z r. 2013, která uzákonila institut pěstounské péče na přechodnou dobu, kam mohou být děti umístěny na jeden rok, než se podaří najít řešení pro jejich situaci (podrobněji o tom psala Lucie Salačová v Protestantu 8/2016). Počet dětí v kojeneckých ústavech se však zmenšil jen nepatrně. V r. 2016 vláda projednala dokument Rady vlády ČR pro lidská práva, obsahující analýzu této problematiky. Výstupem byla dvě zásadní doporučení: sjednotit péči o ohrožené děti pod jedno ministerstvo a uzákonit, do jakého věku nesmějí být děti umístěny do pobytových zařízení, tedy jakékoli formy ústavní péče. Týkalo by se to jak novorozenců, o něž matka či nejbližší nedokážou pečovat, tak dětí odebíraných z rodin kvůli týrání či z důvodů chudoby, hladovění, nevyhovujícího bydlení (tyto „sociální důvody“ představují cca 60 % všech případů). Česká republika, kde se v přepočtu na obyvatele odebírá třikrát více dětí než v bulvárem propíraném Norsku, by se tak konečně odstřihla od komunistického ústavního dědictví.
Právě ústavní zařízení a lobby jejich pracovníků však vedou v posledních letech kampaň, kterou zpochybňují přechodnou pěstounskou péči – a nyní se jim podařilo dosáhnout toho, že vláda na svém zasedání – zrovna 21. srpna – odmítla podnět na změnu dosavadní praxe, který přichystala ministryně Marksová-Tominová. Podle Kláry Laurenčíkové, předsedkyně Výboru pro práva dítěte při Radě vlády pro lidská práva „se vláda otočila zády k výtkám mezinárodních lidskoprávních organizací, které nás léta vybízí k okamžité reformě systému péče o ohrožené děti a k odklonu od sovětského modelu ústavní péče.“ Michal Ďorď, spolupředseda organizace Vteřina poté, průběh jednání komentuje: „Ne náhodou měly proti záměru nejtvrdší výhrady ministerstvo školství, ministerstvo zdravotnictví, Unie zaměstnavatelských svazů a Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů. Poslední dvě jmenované odborové organizace dokonce rozuměly problematice ohrožených dětí natolik, že se jejich oficiální připomínky k materiálu nelišily ani v jednom slově a byly zcela identické.“
Mimořádně nechutné
„Je mimořádně nechutné, že se ve 21. století přímo na zasedání vlády nestydí ministr zdravotnictví zpochybňovat závěry desítek vědeckých výzkumů o celoživotních negativních následcích ústavní zkušenosti v dětském věku na budoucí život takových dětí. Namísto podpory služeb pro ohrožené děti a jejich rodiny tak vláda dala jasně najevo svůj zájem na dotování drahých ústavních budov a pomocného personálu, svou touhu zachovat současné mocenské zájmy a majetky v rukou ministrů, kteří jsou za systém odpovědni, avšak krom ministryně práce a sociálních věcí o žádnou reálnou změnu vlastně nestojí,“ komentuje přístup ministra zdravotnictví Miloslava Ludvíka Klára Laurenčíková. Zastánci ústavní péče svůj postoj zdůvodňují často jednostranně zdravotnickou argumentací. Podle nich je třeba, aby děti zůstaly v kojeneckých ústavech, protože jen tak mají bezprostředně dostupnou lékařskou péči. Jakoby při výchově nemluvňat bylo třeba mít neustále „za zadkem“ doktora… Je to argument zákrytný, ale v úvodu zmiňovaný film Děti bez lásky i na tento ústavně zdravotnický argument odpovídá: „Sebelepší hygienická péče, lékařský dohled, organizovaná opatření, technické vybavení… – vlastně nic nestačí, nepomohou, když dítě nemůže navázat opravdu trvalý citový vztah. Děti v ústavu jsou zdravé – jenomže jsou věci, které se nedají podávat v injekcích.“
V krátké době jsme tak svědky dalšího restriktivního rozhodnutí parlamentu či vlády o těch, kdo se ve své bezbrannosti sami nemohou bránit. Po cizincích (viz text F. Dusa v tomto čísle) přišla na řadu nemluvňata. Z jednoho dílu Dětí bez lásky, natočeného v 60. letech, se tak stal už několikagenerační seriál. Má vzhledem k současnému rozpoložení společnosti v dohledné době šanci na důstojné ukončení?
Z komentářů zainteresovaných organizací upozorňujeme na tiskovou zprávu iniciativy Dobrý start; Dokument Děti bez lásky režiséra Kurta Goldenbergra (1963) je k vidění např. na youtube.com, kde na něj navazují další tématicky spřízněné dokumenty ze současnosti, ať už o nejmenších dětech v ústavní péči, nebo naopak o osudech dospívajících, kteří ústavní péči opouštějí.