Josef Válka, autor Dějin Moravy od nejstarších dob do poloviny 18. století, se zúčastnil husovské konference ve Vatikánu v prosinci 1999. Na otázku redaktora Literární přílohy Práva (20. 4. 2000), co soudí o hlasech, že za husitství bychom se měli stydět, že šlo o konflikt s Evropou, o projev barbarství, odpověděl: Pokud vím, tak se historikové za husitství nestydí a pokud se vyskytují názory, které máte na mysli, nejsou to názory seriosních historiků. … Husitství je nejvýznamnější událostí českých dějin, která se do evropských dějin zapsala. …
V Čechách a na Moravě se vytvořila zvláštní politická kultura, která nemá v tehdejší Evropě obdoby. Všichni, byť různého vyznání, uznávali zemské právo, scházeli se na sněmech, tvořili jednu zemskou obec. A to na tehdejší dobu vedlo k neuvěřitelným věcem, jako na příklad k nábožensky smíšeným sňatkům šlechty, nebo k tomu, že si poddaní mohli volit konfesi. Německá reformace už tohle nedokázala… Princip svobody náboženství se stal v Čechách 15. století politickým požadavkem při volbě krále… To považuji za odkaz husitství. Ne že jsme husitský národ, my jsme byli vždycky národ smíšený, protože… katolická církev nikdy nebyla v Čechách ani na Moravě zlikvidována…
K tomu uvádí J. Válka svou thesi o nekonfesijním křesťanství (jinde ji dokládá na postavách např. Viléma z Pernštejna † 1521, nebo jeho syna Jana † 1548), kterýžto termín nemají theologové rádi, ale východiskem k těmto dohodám bylo vědomí, že jsou všichni křesťané.
Husovská konference ve Vatikánu Husa a husitství postavila jako jeden z klíčových problémů při ujasňování si vztahů mezi katolickou církví a reformovanými církvemi.
Ke Kostnickému koncilu J. Válka připomíná právnický rozbor Jiřího Kejře, který ukázal, že Hus nad církevní právo kladl zákon Boží a dodává: Ovšem tehdejší právní praxe nemohla tento postup přijmout.
Zde, soudím, se náš autor stal obětí své these: Každá epocha má své normy, své zákony, svou morálku, svou mentalitu, a když ji posuzujeme dnes, musíme se pohybovat v těch normách, které v té době platily. Historickou skutečností totiž je, že co kostnický koncil 1415 přijmout nemohl, přijali 1432 vyslanci basilejského koncilu úmluvou o tzv. chebském soudci: Ve sporu církve s husity se mělo rozhodovat na základě bible.
Klíčové otázky se Válka dotkl větou: Kompromis husitů s církví byl vysvětlován vyčerpáním, únavou a úpadkem původních ideí. Jde totiž o to, proč nemožnost potřít druhou stranu vojensky vyústila v respektování svobody svědomí těch, kteří se o žádnou mocenskou posici opřít nemohli – poddaných.
Mocenský kompromis vyloučil možnost potlačení jak hlasatelů požadavku prvního pražského artikulu – Aby Slovo Boží bylo svobodně hlásáno – tak zastánců církevní autority. Tedy, aby ve jménu svobody nebyli umlčeni ti, kteří si cenili něčeho jiného. Že výsledkem nebyl pat, marasmus, úpadek původních ideí, nýbrž vznik nové kvality, jak J. Válka ve své stati plasticky dokládá, těžko vysvětlit jinak, než že Husova reformace i husitská revoluce vytýčily cíl, jenž nesloužil jedné straně, ale měl platnost obecnou. Masaryk mluvil o cíli všelidském.
Tím se dostáváme k závěru celé stati: Husitství vyústilo v blahodárný kompromis a jeho dědictví po dvě staletí positivně působilo. Tradice, to je něco jiného, tu si vymýšlíme.
Dědictví předpokládá ovšem toho, kdo se ho ujme a dále s ním hospodaří, tedy přemýšlí o něm, tak či onak je přetváří a předává je. Co jiného je tradice?
Pochopení, výklad, pojetí historie, její předávání, znamená zvládnout změť přihodivšího se. Před libovůlí zde chrání pouze kritika kteréhokoliv výkladu, přicházející s otázkou, co z někdejších zápasů se podařilo vytěžit.
21. 4. 2000