Vražda Theo van Gogha 2. listopadu způsobila v nizozemské společnosti velký šok a přitáhla opět pozornost mezinárodních médií k tomu, co se to v oblasti etnických a náboženských menšin, jejich integrace a tolerance, a konečně jejich potenciálu k násilí a terorismu v Nizozemí vlastně děje. Po zastřelení populistického politika Pima Fortuyna to bylo v posledních třech letech podruhé, kdy zažila jinak spíše poklidná země něco, co lze klasifikovat jako politickou vraždu. Tentokrát se jedná o režiséra, dokumentaristu, spisovatele a publicistu Thea van Gogha, vzdáleného příbuzného známého malíře.
Theo van Gogh byl provokatérem na všech frontách, kde působil. Ve svých sloupcích do různých novin velmi často urážel své oponenty z oblasti umění a politiky nevybíravými slovy. Díky tomu byla jeho pověst vždy velmi rozporuplná. Patřil mimo jiné k výrazným kritikům multikulturní společnosti, obával se jakési „belfastizace“ nizozemské společnosti.
Podle dopisu, který na jeho těle zanechal údajný vrah Mohammed B., byl bezprostředním důvodem k vraždě film „Submission“ , v jehož pozadí stojí politička Ayaan Hirsi Ali. Somálka Hirsi Ali dostala azyl v Holandsku asi před 10ti lety a pak se angažovala v politice, nejdříve v sociálně-demokratické straně, později přestoupila – z důvodů nespokojenosti s integrační politikou své strany – do konzervativně liberální strany VVD. Zřekla se islámu a začala velmi ostře kritizovat své původní náboženství jakožto víru a institut, které nepatří do moderního světa. Mnoho z její kritiky připomíná modernistické odsouzení křesťanství a církví v druhé polovině 19. století. Hirsi Ali dnes patří mezi nejznámější politiky v Nizozemí.
Film „Submission“ si objednala u Van Gogha kvůli letnímu televiznímu pořadu, ve kterém byla celovečerním hostem. Zpočátku nevyvolal takovou odezvu, jak se původně předpokládalo. Někteří dokonce říkali, že film (který netrvá déle než 12 minut) byl příliš jemný vzhledem k problematice ženské obřízky, o níž pojednává.
Nejžhavější otázkou po smrti Van Gogha je, zda v Nizozemí existuje síť muslimských radikálů, kteří připravují další atentáty. Po několika policejních zásazích se nyní začíná ukazovat, že Mohammed B. měl styky s rozvětvenou skupinou mladých Marokánců, kteří se většinou narodili v Holandsku a v posledních letech – obzvlášť po 11. září 2001 – se začínali radikalizovat do té míry, že jsou připraveni použít násilí proti nizozemské společnosti, která je podle nich příliš sekulární a nerespektuje základní hodnoty islámu. To znamená, že v Nizozemí je síť lidí, kteří plánují teroristické akce z náboženských důvodů.
V holandských médiích se nyní vede velmi rozrušená debata o tom, kde jsou hranice tolerance vůči těm muslimům, kteří některé stránky holandské společnosti odmítají (např. sňatek homosexuálů, euthanasie atd.). Co mají znamenat texty Koránu, které podněcují k násilí vůči nemuslimům? Je islám schopen akceptovat liberální, západní kulturu a její styl života?
Druhý okruh témat podobných úvah je zajímavý z hlediska pochopení nizozemského pojetí tolerance. Základní otázka se týká podstaty svobody projevu, kterou si nárokují halasní kritikové islámu jako např. p. Ayaan Hirsi Ali nebo Theo van Gogh. Mají právo říci svůj názor tak ostře, že to uráží muslimy a jejich náboženské cítění? V konkrétní podobě se debata vede o zákonu o rouhání, jeho funkčnosti a aplikaci. Do 90. let minulého století bylo v Holandsku zvykem pojímat tento zákon nebo jeho podstatu tak, že se přísně zohledňovalo, jestli něco může urážet náboženské cítění jiné skupiny obyvatelstva. Divadelní představení jedné hry R. M. Fassbindera bylo pod tlakem veřejnosti zrušeno, protože mohlo urážet židovské občany. Jaký je tedy vztah tolerance a ohleduplnosti?
Ti, kteří nyní zapalují mešity a islámské školy, zcela určitě nereprezentují většinový názor. Z dosavadního šetření se zdá, že se jedná o skupiny pravicových radikálů a skinheads. U veřejnosti se tyto akce nesetkávají s pochopením, spíše budí rozhořčení. Jasné nicméně je, že postoj nizozemské většinové společnosti vůči muslimským menšinám, zvlášť marocké menšině, bude poznamenaný jistou nedůvěrou. Tlak na tyto skupiny, aby se více otevřely a jasně přijaly některé liberální zásady, tj. aby se zřetelněji integrovaly do nizozemské společnosti, bude sílit.
Ekumenická rada církví na události reagovala otevřením linky důvěry pro ty, kteří se v probíhající debatě cítí ohroženi, ať již jsou to křesťané či muslimové. Protestantská církev (nástupkyně Reformované církve) vydala prohlášení, které se v neděli 21. listopadu četlo z kazatelen. V něm se píše mj. toto:
„V těchto týdnech zvláště prožíváme naši blízkost s muslimským společenstvím, které žije v bázni před Bohem. Tím nechceme rozdíly mezi křesťanstvím a islámem zamlžovat. Často je svět islámu křesťanům cizí, a to platí i naopak. Teď však přišla chvíle, kdy je nutné podtrhnout a ukázat naši solidaritu.
Svoboda projevu je velkou hodnotou, za kterou jsme velmi vděčni. Jsme ale toho názoru, že společnost, ve které je svoboda projevu užívána k urážení druhých a ubližování druhým, podkopává svoje základy. Proto vyzýváme k respektu vůči víře a životnímu předsvědčení všech lidí a ke vzájemné ohleduplnosti. Je třeba znovu promýšlet a definovat prostor pro prožívání náboženství.
Naše společnost se vyznačuje tím, že dovede zacházet s rozdíly. Dlouhou dobu se tyto rozdíly týkaly především variant křesťanství a z nich vyplývajících ideologií. Emancipace muslimů a zřetelná přítomnost křesťanů z jiných kultur jsou pro naši demokracii novou výzvou. Apelujeme na všechny, aby tuto výzvu přijali. Jsme sobě navzájem darováni a máme pro sebe navzájem hledat dobro.
Vyzýváme všechny, aby respektovali pravidla naší společnosti a přistupovali k druhým s úctou. Zároveň vyzýváme k odmítnutí ohrožování těch, kteří mají jiné názory, i k odmítnutí násilných projevů vůči nim. V neposlední řadě pak vyzýváme k ochraně těch, kteří jsou ohroženi. V naší společnosti je místo pro muslimy i jinověrce, a to nikoli až poté, co svou víru přizpůsobí.“
21. 11. 2004