V roce 1997 zveřejnil Klaas van der Horst svou diplomovou práci Een scheur in het gordijn o vztazích mezi protestantskými církvemi v Nizozemí a Československu v letech 1959 – 1989. Jako první nabídl stručný přehled rozsahu, obsahu a vývoje těchto vztahů, o nichž bádal během svého pobytu na pražské ETF v roce 1996/97. Využil k tomu soukromých archivů a ústních svědectví těch, kteří je aktivně vytvářeli. Nyní se rozhodl Pavel Šebesta van der Horstovu práci shrnout v češtině tak, aby měl český čtenář aspoň v náznacích představu, co je v originále. Ze stručného přehledu se tak stal ještě stručnější sumář.
Práce se dělí na 4 kapitoly, které nabízejí chronologický vývoj kontaktů (vznik kontaktů, sedmdesátá léta do r. 1977, normalizace, rozšíření v 80. letech). Je z nich jasné, jak politické klima a události ve zmíněném období ovlivnily a rozdělily českobratrskou církev, a jak dostaly do několika krizí i holandské protestantské církve. Situace v ČCE měla v podstatě svou paralelu v nizozemských církvích, kde se též vytvořily tábory, které spolu jen stěží komunikovaly. Velký význam přikládá práce studentským výměnám jako nástrojům poznání situace v Československu, ale zrovna tak účasti nizozemských teologů a filosofů na bytových seminářích v 80. letech. Záměrem práce je odpovědět na otázku, jaký přínos měly vztahy a kontakty pro „proděrování“ a posléze zhroucení komunistické totality. Odpověď nabízí titul: skrze trhlinu v železné oponě mohli Nizozemci a Češi rozšířit svůj obzor.
Šebestovi patří zásluha, že otevřel tyto nedávné dějiny i českému zájemci. Jeho sumář však vyvolává mnoho otázek, které lze shrnout do jedné: jaký klíč použil při výběru toho, co z van der Horstovy práce nabídl a co vynechal? Nikde se v knížce neobjevuje vymezení tohoto klíče a podle výsledku se dá soudit, že Šebesta vybral jen to, co zaujalo jeho samotného. Z originálu tak vypadla většina konkrétních příběhů, ty, které zůstaly, postrádají srozumitelnější kontext.
Šebesta podle toho shrnuje své dojmy z práce van der Horsta v Závěru, kde říká, že „ústřední roli“ ve všech obdobích českonizozemských církevních vztahů hrála Hebe Kohlbrugge. Je nepochybné, že neustálá snaha Hebe Kohlbrugge ve vztazích pokračovat, prohlubovat je a rozšiřovat měla obrovský význam. Neméně významné ovšem je, že s Kohlbruggovou spolupracoval velký počet lidí z různých stran, bez nichž by se byly tyto vztahy nevytvářely (jak ostatně uvádí sám Klaas van der Horst ve svém Závěru, jehož úplný překlad najdeme v přílohách). V Šebestově podání jsou tito lidé jmenováni bohužel příliš nahodile a bez dalšího vysvětlení.
Jednu kritiku tu nechávám jako na povolanějším českému čtenáři, a to posouzení češtiny Šebestova překladu. Zdá se mi totiž, že se Šebesta nechal příliš vábit pasivními konstrukcemi, obvyklými v nizozemštině, které však v češtině znějí méně pěkně.
Přes všechnu kritiku těší, že práce van der Horsta je nyní alespoň částečně přístupná v češtině. Vyvolává ale přání, aby se přeložila celá práce, ba víc, aby se v bádání pokračovalo se zvýšeným úsilím.
Trhlina v oponě. Podle Klaase van der Horsta zpracoval Pavel Šebesta.
EMAN Benešov 2002.