Jan Gallas vidí ve svém článku „Mluvil ústy proroka Muhammada Bůh?“ (Protestant 8/07) v evropské lhostejnosti vůči karikaturám Mumammada i Ježíše Krista „transparentní znak duchovního úpadku naší evropské kultury“. Lituje toho, že v Evropě vzala za své „hluboká úcta k hlasatelům Božího slova“ a vzpomíná na doby, kdy „Ježíš Kristus byl svrchovaným vládcem Evropy, zastupovaným panovníky“. Nad článkem, který vyjadřuje zásadní postoj víry, mne napadly dvě zásadní otázky:
1. Byla opravdu doba, kdy se panovníci pokládali za „zástupce Kristovy“, vrcholným obdobím duchovních dějin Evropy? Jedná se zřejmě o pozdní středověk. Totalitní náboženský nárok církve na svědomí věřících té doby znamenal současně vnější vzmach, ale také vnitřní úpadek víry, proti němuž se pak zákonitě postavila reformace. Domnívám se, že pro většinu dnešních křesťanů není žádným ideálem doba, kdy byly v Kristově jménu vedeny křížové výpravy (a to nejen proti „pohanům a muslimům“, ale i proti našemu národu). Možná v té době bylo snadnější věřit, protože to bylo státně vynucováno, ale domnívám se, že procento těch, kteří ve společnosti podle křesťanské víry také žili, nebylo vyšší, než je tomu u nás dnes. Za „hlasatele Božího slova“, byť menšího rozměru, než byl Ježíš (nebo i prorok Muhammad), jsou v současnosti někdy pokládáni evangeličtí kazatelé. Zkušenost nám říká, že tam, kde se jim dostává „hluboké úcty“, mění se na směšné figurky, a současně dochází k postupnému úpadku úrovně jimi zvěstovaného slova. Ježíš sám uměl dosti příkře odmítnout i projev hluboké úcty (Proč mi říkáš dobrý?! – Mk 10,18).
2. Co vlastně znamená náboženský humor – a je pro věřící nevhodný? Karikatury náboženských postav (i různé anekdoty z oblasti náboženství) a smích, který mohou vyvolat, irituje také některé křesťany. Pochopení pro pobouření muslimů nad karikaturami proroka Muhammada vyjádřili také někteří představitelé církví. Odhlédněme nyní od toho, že samotné karikatury nejsou příliš směšné a pobouřená reakce v některých muslimských zemích byla uměle provokována, a zamysleme se nad tím, čím je vlastně způsoben humor a smích. Podstatou humoru je obvykle myšlenka, situace či nápad. Myšlenky a nápady se ve vědomí vynořují z nevědomí. Člověk má ve svém vědomí věci uspořádány – „jak k sobě patří“. Některé věci jsou naopak tabuizovány – tedy že k sobě nesmí patřit. Z nevědomí se do vědomí ovšem věci dostávají „kontaminovaně“ – tedy v nepatřičných kontextech. Humor znamená takovou nečekanou možnost připustit, a tím překoná určité tabu. K tomu, aby humor fungoval, musí ovšem existovat normální život, z kterého vyrůstá. Proto náboženský humor kvete právě v náboženských komunitách (vzpomeňme na židovské vtipy!). Naopak lidé víře vzdálení se náboženským vtipům nesmějí, díky tomu, že nemají s náboženstvím propojená tabu. Ovšem, když se věřící člověk směje náboženským vtipům, nesměje se vlastně Bohu, ale lidským představám o Bohu. Smích pak může pomoci pochopit absurditu určitých „zavedených“ myšlenek, a naopak tím víru prohloubit.
Pohoršení či hněv, které někdy náboženský humor vyvolá, vyrůstá zřejmě z toho, že se věřící ztotožňují s představou Boha, kterou vtip zpochybnil. Smích pak berou jako útok jak na sebe, tak i na Boha. V Bibli se ovšem o výsměchu Bohu píše na jediném místě – Gal 6,7 (Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat.) Z kontextu je ovšem zřejmé, že výsměchem Bohu není humor, ale sobectví, vychloubání se a nepatřičné porovnávání s druhými. Zamyslet se nad tím, proč je konkrétní situace směšná a co smích vyvolalo, může však pomoci ke změně chování, a tedy k tomu, že to, jak věřící svědčí o Bohu svým životem, bude nadále věrohodnější.
Domnívám se, že zveřejněné Muhammadovy karikatury nevypovídají o proroku Muhammadovi, ale spíše o tom, jak leckteří Evropané vnímají islám – jako náboženství teroristů. Pobouření, které karikatury u mnoha muslimů vzbudily, nám naopak ukazuje, že muslimům toto vnímání islámu velice vadí. Láska, o níž křesťané často mluví, ovšem „nedělá bližnímu nic zlého“ (Ř 13,10). Proto je na místě také vstřícně chápat motivaci pohoršených muslimů, i když se s nimi neztotožňujeme, a snažit se o citlivé zprostředkování našeho pohledu – třeba i v osobních rozhovorech s muslimským sousedem, kterého alespoň v Praze již má i mnoho křesťanů.