V závěrečných kapitolách probere autor hlavní okruhy námitek, rizik i očekávání a možností, spojených s „provozováním“ bohoslužeb a dalších společných církevních činností na internetu.
Média stupňují riziko odcizení
Obavy a nadšení provázejí média po celé dějiny. Souvisí to bezpochyby s dvojím založením člověka: bezdůvodně se bát toho, co nezná, či toho, co je nové; nebo naopak to nové utopicky přeceňovat. Je ale také zřejmé, že obavy a nadšení spojované s médii mají svůj reálný základ. Neboť dvojznačnosti života se nevyhnutelně projevují i ve dvojznačnosti fenoménu médií, tedy těch smyslově vnímatelných prostředků, skrze něž dochází ke komunikaci, i komunikaci evangelia.
Je očividné, že užívání každého média, jak četba knihy, tak poslouchání rozhlasu, chození do kina či sledování televize se stávalo či může stát v nejobecnější rovině tím, co aktualizuje lidské odcizení: (sebe) obelhávání, manipulaci, zneužívání, únik ze světa skutečného do světa neskutečného.
To, jak např. funguje internet, zřetelně ukazuje, že byly v mnohém přehnané ty vize, které v něm viděly naprosto svobodné, neregulované médium, které bude přispívat k emancipaci člověka. Prostě že bude oním léčebným prostředkem (remediem). Internet a sociální sítě jsou klíčovým nástrojem pro rozšiřování dezinformací, které mohou mít fatální politické následky. Síť může být nástrojem kontroly obyvatelstva (Čína). A také nástrojem, který sice lidi v nebývalé míře propojuje, ale zároveň je také izoluje, nechává v osamělosti, umožňuje jim konstruovat alternativní či falešné identity, které zase mohou být využity k páchání trestné činnosti (velmi názorně viz film Víta Klusáka V síti). Jedna z nejčastějších výtek zní, že internet nejen určuje a mění náš pohled na skutečnost (což dle teoretika médií McLuhana činí každé médium), ale v nebývalé míře umožňuje stírat rozdíl mezi skutečností a zdáním, mezi pravdou a lží.
Média chtějí fascinovat…
Dvojznačnost užívání médií se týká také církevních prostředků spásy. I ty jsou a byly užívány tak, že se v nich kromě prostředkování spásy aktualizuje odcizení. Na to odkazují tradiční termíny: jednak spiritualismus, tedy podceňování vnějších komunikačních prostředků, skrze něž dochází ke komunikaci evangelia (Písmo, svátosti), na druhé straně to je potom sakramentalismus, tedy přeceňování svátostí, a fundamentalismus, tedy doslovná interpretace svatých textů bez ohledu na historický kontext jejich vzniku a bez ohledu na jejich lidskou stránku. Jinými slovy by se dalo mluvit o „fetišismu slova“, obecněji o „fetišismu médií“.
Tyto pojmové opozice je dle mého soudu možné s jistou mírou volnosti propojit s jinou opozicí užívanou v teorii nových médií, hypermediací a imediací.1 Pojem hypermediace označuje zviditelňování procesu mediálního prostředkování. Cílem hypermediace je příjemci médium připomínat, příjemce má být fascinován médiem samotným, jeho pozornost má být zaměřena na zážitek z užívání média. Jako jednostrannou hypermediaci v prostředkování spásy bychom mohli označit fundamentalismus (fascinace svatým textem) a masivní sakramentalismus, tedy fascinaci svátostmi v římsko-katolické církvi (v krajní podobě např. rituál „svátostného výstavu“, tedy údajně konsekrované hostie), přičemž s hypermediací by bylo možné spojit i samo její učení o církvi jako svátosti.
Hypermediace se však nemusí chápat pouze negativně, hypermediace může také být instrumentem, jak upoutat pozornost na obsah sdělení, nejen na médium samotné. Je např. typická právě pro internetové prostředí, v němž se mohou kombinovat a na sebe odkazovat různé prvky multimédií (video, zvuk, obrazy, fotografie, text). Příkladem takové hypermediace může být např. tvorba dvojice Pastoral Brothers (nebo jakýchkoliv youtuberů), v jejichž videích jsou různým způsobem kombinovány videozáběry, text, fotografie, hudba. Je potom záležitostí vhodného mediálně-estetického umu, zda se takováto „hypermediace“ stane vhodným komunikačním prostředkem, nebo naopak nechá diváka na povrchu.
…nebo vyvolat zdání bezprostřednosti
Na opačné straně je potom imediace, která představuje snahu médium upozaďovat a vyvolávat tak zdání bezprostřednosti. Cílem je upozadit používané médium tak, aby příjemce přítomnost média nevnímal a vnímal pouze to, co je zobrazováno. Jde o snahu učinit médium co možná nejtransparentnějším, kdy příjemce bude mít dojem, že zažívá bezprostřední zážitek. Příkladem může být právě virtuální realita v úzkém slova smyslu jakožto počítačem simulovaný svět, na němž má člověk účast pomocí různých přístrojů a který má vyvolávat zdání skutečnosti – člověk je do ní „vtažen“. Ale mohla by sem patřit i idea přímého přenosu, který se, jak jsme viděli, stal klíčový již pro televizi a video a který v utopických očekáváních měl divákovi zprostředkovat ten zážitek, že sám na zobrazovaném dění plně participuje.
V oblasti víry je to potom právě spiritualismus, který se snaží „přeskočit“ obvyklá média spásy do bezprostředního zážitku Boží přítomnosti. Sem by patřilo i jisté chápání fenoménu mystiky či negativní teologie, všude, kde se odsouvá, že každý náboženský zážitek je vždy již nějak zprostředkován: jazykem, konkrétní tradicí, kulturou. V tomto ohledu má část pravdy ta kritika užívání nových médií pro přenos bohoslužeb, která zazněla ve světovém i českém církevním kontextu. Jak už jsem zmínil, negativně o „gnostické víře“ hovořil na jaře římský biskup František nebo evangelický farář Karel Šimr, když varuje před „bezdotykovou vírou“2, či konzervativní lutherský teolog J. Vokoun3, který hovoří o „evangelikálním útěku do telecírkve“, který škodí „přespiritualizovanému evangelickému prostředí“.
Tato kritika je oprávněná potud, pokud vyjadřuje základní povahu křesťanské víry: totiž že vzájemný vztah Boha a člověka je dvojím způsobem (z)protředkován, „medializován“: tj. skrze vtělení a přítomnost neviditelného a nepřítomného Boha v Ježíši Kristu, a potom skrze přítomnost nepřítomného Boha ve slovu a svátostech.4 Pokus o imediaci se může dít např. i v oblasti streamování bohoslužeb, má-li být navozeno zdání, že se jedná v podstatě o totéž, jako je fyzická přítomnost na bohoslužbě. V tom mají kritici pravdu, že přenášené bohoslužby – ať už jakýmkoliv médiem – jsou do jisté míry pořád náhradou, náhražkou bohoslužeb fyzických, „analogových“. Otázkou ovšem je, jsou-li streamované bohoslužby defektní také proto, že při nich věřící nemají účast na svátostech – jak zní kritika jak z římsko-katolické strany, tak i od zmiňovaných protestantských teologů. Neúčast na svátostech potom má dle kritiků důsledek ztráty pro realitu církve a tělesnost naší víry a naděje.
Zde se ovšem vnucuje kritická otázka: Z jakých pozic tato kritika údajného gnosticismu netělesné a individualizované víry vychází? Nevychází právě z takových, které mají sklon svátosti „hypermediálně“ přeceňovat? Je jistě možné si představit, že digitální církevní aktivity podporují to, co by se dalo nazvat jako církevní eskapismus (tento pojem označuje v mediálních studiích právě únik do fantazijních, imaginárních, fikčních světů), tj. unikání do plně individualizovaného křesťansky zbožného prožívání, „křesťanství bez církve“, unikání, které dle kritiků souvisí s podceňováním svátostí, a tak tělesnosti vůbec. Je ovšem otázka, zdali platí obráceně, že fyzické scházení se, účast na svátostech musí hned vést k plnému docenění jak tělesnosti víry, tak i tělesnosti vůbec. Dějiny církví a jejich vztah k tělesnosti a sexualitě v tomto ohledu vedou ke střízlivosti. Je totiž pravděpodobné, že jedna z podob křesťanství 21. století, totiž „křesťanství bez církve“, se za hranicemi oficiálních církví děje také (byť těch motivů je jistě vícero) jako reakce na způsob, jakým se tematizovala tělesnost v historii a přítomnosti etablovaných církví. Přičemž připomeňme, že převážnou část svých dějin prožila církev v nedigitální době.
Dokončení příště
1. Tyto pojmy představili američtí autoři Jay David Bolter a Richard Grusin v knize Remediation: Understanding Media z r. 1999. Viz také knihu Martina Charváta O nových médiích, modularitě a simulaci (Praha, 2017), s. 55n. Viz také https://wikisofia.cz/wiki/Jay_David_Bolter_a_Richard_Grusin
2. http://www.christnet.eu/clanky/6386/az_se_rozezni_zvony.url
3. Teologické a pastorální podněty posledních týdnů. https://www.getsemany.cz/node/3743
4. To zdůrazňuje v novější debatě vídeňský systematický teolog Ulrich H. J. Körtner (srov. Dogmatik. Leipzig, 2018, s. 523–526).