Začne-li se církev příliš starat sama o sebe, zavání to sebeopečováváním nebo alibistickým utíkáním od vlastních úkolů. S tímto předporozuměním otevře asi nejeden čtenář 4. svazek knižnice Spolku evangelických kazatelů, Téma: církev. Pokud neselhává paměť, nemůže se nevybavit vzpomínka na normalizační sborníky jako O společenství služby či Poslání a cesta církve – i tady se stala církev tématem sama sobě, do značné míry přitom vyhovujíc režimní objednávce. Dopadne to tentokrát jinak?
Obavy alespoň částečně rozptyluje už úvod editora. M. Pfann ví o nebezpečí uzavřenosti, zároveň však rozpoznává, že v ghettu, a to značně neveselém, můžeme skončit i tehdy, když místo gruntovního promýšlení svého poslání necháme církev na pospas všelijakým strategickým plánovacím a normovacím komisím.
Sborník shromažďuje texty přednesené na loňském farářském kurzu, proto ho také otevírá kázání Hany Pfannové na Ž 126. Izraelovo „rozpomínání“ na „veliké věci“, jež s námi učinil Hospodin, není útěkem do minulosti, nýbrž tou nejdůležitější aktualizací. Pak poznáme, že i nás veliké věci potkávají jako vysvobození (mj. od zamindrákované sebezahleděnosti) – i pobídka k službě s vpravdě dlouhým dechem.
Církev v Novém zákoně bylo téma uložené novozákoníkovi Jiřímu Mrázkovi. „Rozpomněl“ se přitom na stejnojmennou přednášku J. B. Součka z r. 1939, jejíž teze (především návaznost na povolání Izraele a vztah k Božímu království) na úvod připomněl, popř. konfrontoval s naší situací. Uvolnil si tak ruce pro exegeticko-eklesiologické zamyšlení nad literárním autoportrétem církve v synoptických evangeliích. Všímá si přitom motivů pro pochopení role církve méně nápadných: co vypovídají o církvi příběhy, v nichž hrají hlavní roli Ježíš, zástup, učedníci, potřebný a Boží království. Kouzlo Mrázkových výkladů spočívá v tom, jak dává motivům „samozřejmým“ promluvit s novou, veselou i sebekritickou naléhavostí: církev jako zástup „je s spolu Ježíšem na cestě. To proto, že jí ani nic jiného nezbývá, pokud s ním chce držet krok.“
Jak vidí současnou ČCE farář Miroslav Janeba, se dozvídáme ve stejnojmenné přednášce. Vidí ji nejprve jako církev aktivních farářů (co tři dny, to „jeden originální projev“), kteří se ovšem ještě nenaučili reagovat na své sekularizované okolí. Vidí téměř katastrofální „vnitřní zadluženost“ církve – v nedostatečných investicích do katecheze (nikoli budov!). A nakonec vidí, že sbor jako konkrétní, lokální společenství „je základ“, na který je třeba se soustředit. V kontextu celé „vize“ nejde ovšem o únik, ale cestu, kde se snad vyhneme jak pokušení „domu náboženských služeb“, tak falešné výběrovosti. Ne náhodou právě v souvislosti s kritikou modelu výběrové církve zamrazí Janebovo suché konstatování, že „postižení a slabí jsou v církvi sociálně i teologicky diskriminováni“. Je to jen „byproduct“ našeho pojetí samofinancování, resp. normování duchovenské práce?
Prof. ETF Pavel Filipi podává v přednášce Co zbylo z reformačního pojetí církve zajímavý, pedagogicky pečlivě setříděný průhled. Opírá se ponejvíce o Augustanu a Helveticu Posterior, upozorňuje ovšem i na jistá česká reformační specifika: výrazný eschatologický výhled, od nějž se odvíjí rozpoznání, že církev tu rozhodně není proto, aby zůstávala navěky. Oč více se autor věnuje nosným i chybějícím eklesiálním důrazům reformace, o to méně se pokouší o inventuru toho, co zbylo. Tady zůstává na čtenáři, aby konfrontoval Filipiho výklad s ostatními autory. Doporučuji k tomu mj. i předcházející Janebův text – s důrazem na nezastupitelnost místního společenství i závěrečnou vizí nového Jeruzaléma, kde už nebude ani pláče ani církve.
Stálo by možná za rozsáhlejší zamyšlení, proč nejčastěji vykládanou biblickou knihou kurzů SpEKu druhé poloviny let 90. je právě Kazatel. Hebraista Tomáš Novotný si vybral oddíl 4,17–5,6 proto, že se tu mluví o vztahu k bohoslužbě. Jeho výklad, poučený křesťanskými i židovskými vykladači, je pečlivý lexikálně. Zaujme ovšem, že se místy snaží o hledání souvislostí s aktuálními problémy. Co u jiných postrádáme, potkáváme v přednášce, kde bychom to čekali nejméně.
„Izrael – lid Hospodinův ve svědectví Písma: inspirace a provokace naší eklesiologii.“ Starozákoník Martin Prudký je poctivý a důkladný už v nadpise, takže čtenář, obeznámený např. s K. H. Miskottem, tuší, co ho čeká. Téma „zvláštnosti“, tj. jedinečné jinakosti Izraele představuje samozřejmě nejlepší příležitost, jak předvést podněty „amsterdamské školy“. Autor toho využívá bohatě a přináší podněty vskutku inspirující. Škoda jen, že se až příliš synchronizoval se starozákonním kánonem a nepokusil se o výslovnější provokace teologiím a eklesiologiím českobratrského duchovenstva let devadesátých (o religionistech, šmahem smazávajících jakoukoli zvláštnost biblického podání ani nemluvě).
I když „být zvláštní“ se jistě nerovná „být menšinou“, přece zaujme, že právě menšinovost si Miloš Rejchrt vzal za zorný úhel závěrečných „Perspektiv ČCE“. Jeho seznam výhod i úskalí menšinovosti je aktuální ekumenicky, politicky ba i liturgicky (tady možná nejméně nesporný), přitom s přesvědčivými odkazy k „otcům“ (přes Hromádku k reformaci i patristice).
Sborník doplňuje rozbor ankety ČCE v pohledu laiků a shrnutí panelové diskuse.
Od sborníku z jednoho farářského kurzu samozřejmě nelze čekat všeobsáhlou eklesiologii. Českobratrská reflexe víry k ní koneckonců nikdy netíhla – ale ve svých lepších polohách uměla ad hoc přesně vyslovit, čím má společenství Kristových vyznavačů právě teď být a z čeho přitom vyjít. Pokud jde o východiska, nabízí sborník podnětů bohatě, v mapování aktuálních výzev a úkolů je žeň o poznání chudší – možná i proto, že otázka nedávného sebepochopení církve zcela vypadla.