Zvyk je železná košile? Železná košile studí. A dnes hned tak někoho neuchrání, a tak se používá často spíše neprůstřelná vesta a ještě častěji hroší kůže. Divné je dnes to přísloví. Vždyť jsou i dobré zvyky – například zvyk dávat si při zívání ruku před ústa, i před ta nevymáchaná. Ale když se zvyk stane zarezlou a studenou železnou košilí … ó běda. Dobré zvyky jsou potřeba, aby člověk snáze unesl to, co se zvyku vymyká, protože neumí žít ze samého nového. Jak se však stane něco pouze zvykovým … ó běda. A to máme už své zkušenosti. A to už pan Tertulián pravil, že Ježíš sám sebe označil za pravdu, a ne za zvyk.
Ale jak namnoze je evangelictví spíše zvykové! Chodit do kostela je v zásadě dobrý zvyk, ale když toho mnoho není v něm ani kolem? Jenže: kde nabrat dost síly se přes hranici zvykovosti přehoupnout? Jaká škoda, že železnatý zvyk má tak železně tuhou tradici.
Zvykové křesťanství z prorezlého železa není ale samo sebou totéž co křesťanství tradiční. Komu – rádbychjenvědělproč – záleží na dehydratací konzervovaném křesťanství, drží se prvé možnosti. A na ni také – takže vedle – míří ten, pro něhož je tradiční křesťanství zase pejorativum. Tedy rozlišujme. A ptejme se, ne abychom mířili a odstřelovali, ale na to, co z tradice dostáváme a čím do ní přispíváme.
I umělec toho méně vytvoří sám ze sebe než z tradice či lépe z tradic (uměleckých i jiných lidských) přijme. Avšak tradice – to není artefakt ani pomník ani bible pěkně vysázená a svázaná (knihařské řemeslo nechtěně vytváří paradoxní symbol pout!), tradice je daleko spíše tradování než velebná tuhost sama. Z tradice vyrůstáme, v tradici žijeme jako v nálevu, do tradice také ze sebe naléváme, máme-li co. Být netradiční i vzbouřit se proti tradici je možno jen v tradici – a také netradičnost sama i bouření se vůči tradici, totiž proti určité tradici, jsou tradiční. Tradice je nesena lidmi a sama nese člověka. Alespoň by tomu tak být mělo. To postmoderna pohlcuje tradice do mumrajů a globalizace do prefabrikací, v nichž se ztrácíme a motáme.
Křesťanství je však povýtce duchovní tradicí. Nikoli prvotně etickou, natožpak moralistní, nikoli aktivistickou. V tom bývá mýlka. A ten, kdo se chce z tradice vytrhnout, neví, o čem mluví: všelijaké ‚Kristovy církve‘ volají: ‚nic než Kristus!‘ a klamou samy sebe, když chtějí tradici odvrhovat. Jak by kdo slovu Kristus alespoň z cípku rozuměl, nebýt tradice? A když se někteří letniční a evangelikálové tradičnímu křesťanství pošklebují…, tak nelze než mít naději, že se sami dříve či později stanou tradičnějšími, než za jaké se považují. Vědět tak skutečně o tradičnosti, vrhneme se po tom, co k ní patří, jako supi. Vždyť křesťanská tradice je oceán pokladů. Jme člověka závrať při pohledu na ni? Leckoho znechutí táhlé olejové skvrny na hladině. Jako by Bůh hlubiny nebyl! Jako by Kristus nespravoval poklady! Kristus – pán křesťanské tradice!
Tradice samozřejmě není biblický pojem, můžeme se ale poučit u starozákonní exegese, která se zajímá o dějiny tradice a o dějiny podání (terminologie tu citelně kolísá, ale to teď nechme stranou). Tradicí se tu míní ústní tradice, podáním zase tradování textů, těchto svědectví svědčících o tom, jak se to má mezi Bohem a člověkem. Toto odborné vymezení a názvosloví svědčí pro nás o ceně tradice. Anebo jak lépe nazvat proud svědectví, která svědčí o tom, že Bůh nás spojuje s Abrahamem, Izákem, Jákobem či Pavlem do jednoho obcování svatých? Bohužel i moudří a vzdělaní prozradí nemoudrost, když přijdou a zašklebí se: ‚Co ty máš pořád s tím Starým zákonem?‘
Z té otázky, ale i odjinud se souká ven odkaz k zapomínání na tradici a až k jejímu vykořeňování. A jak v tom není tradice sama… Co soudobá lidská zkušenost vykořeněnosti nejen fyzických, nýbrž i duševních bezdomovců, obyvatel ústavů a binců a panelových kotců, vykořeněnosti trýznivé i nadarmo přehlušované… Kam se teď s tradicí uchýlit, když ztěžka dýchá jak prokouřená astmatička?
Blaženě však je tomu, kdo se s ní jen nevláčí na hřbetě, ale kdo přímo do ní vstoupí a až po hlavu se ponoří. Kdo se na ni dívá zvenku, může ji v lepším případě definovat, zasadit do mezí, může něčemu i lecčemu na ní porozumět – sám nedotčen. Ovšem vstupovat do duchovní tradice je dnes věcí o to spletitější, že křesťanská tradice byla kdysi samozřejmá. Kdo si na ni zvykl, ani si většinou nemohl povšimnout, jak mu začala vyklouzávat z duše.
A co nabídnout (na)proti tomu? Péči o poselství. Péči kreativní i očistnou (už proto, že biblistika 20. století nalezla svůj zlatý věk, pokračující, nevyčerpaný a nedotěžený), protože jak věděl třeba takový Mikuláš z Pelhřimova, stále se do tradice mísí kdeco z ‚lidských nálezků‘. Jak tuto péči provádět, je ale nutné redefinovat, protože vztah k biblickému nosiči poselství nelze nastolit klonováním reformace a humanismu. Vždyť to už je v Evropě příliš dávno, co poselství bylo zpřístupňováno předtím vlastně panenským uším křesťanů. Dnes je tu spousta unavených a bezradných a skeptických a nevnímavých uší!
Porozumíme-li však tradici jako obsažnému dění, a podle toho s ní budeme zacházet (ne jako s mečem, na nějž by člověk scházel), poslouží jako kolektivní paměť – podobně jako paměť slouží jednotlivci. Osobní tradice neexistuje – a jako paměť slouží tradice tomu, aby člověk udržel nit ve svém rozumění a nemusel se učit rozumět všemu vždy od začátku a na každý krůček nepotřeboval vysvětlení (jak třeba vysvětlovat dokolečka dokola, že církev není anebo alespoň nesmí být tzv. instituce?). Jakou by mohl mít šanci ten, kdo ztratil paměť, aby ji bez paměti zase našel? Ani mu to nepřijde, jako krtkům nevadí chatrný zrak. Kdo to kdy viděl, aby si krtci stěžovali, že nemají peníze na brýle?