Milí přátelé, právě čtete můj druhý a poslední okružní dopis z Jeruzaléma. První den Chanuky a první adventní neděle připadly letos na stejný den – 2. prosince. Jak vypadá Advent a Chanuka v Jeruzalémě v roce 2018 křesťanského letopočtu, 5779 židovského a 1440 muslimského?
Už v předvečer 1. adventní neděle jsem byl na vánočním trhu místního evangelického sboru, který patří k vrcholům jeho celoročních aktivit. Rozsáhlé prostory křižáckého kostela i přilehlého kláštera byly přeplněné dospělými i dětmi. Přišel i Mikuláš, zřejmě jako na prvním místě na světě, sice bez čerta, ale zato s obrovským pytlem dárků na rameni a s čepičkou Santy Klause namísto biskupské mitry. V knihovně evangelického sboru už na něj čekal dav 132 malých dětí, mluvících arabsky, hebrejsky i německy. Větší děti z luteránských škol, kterých je v Izraeli a Palestině několik, mezitím zpívaly v kostele koledy a vánoční písně v arabštině, němčině i angličtině. Dvě patra křížové chodby v klášteře byly zaplněné lidmi i stánky – od prezentací škol a sociálních zařízení (včetně našeho „Sternbergu“ – domova pro mentálně postižené dívky, spravovaného Jednotou bratrskou) až po paní, prodávající pletené ponožky a stánek izraelských milovníků přírody. Největší zájem ovšem směřoval ke svařenému vínu a k pečeným klobásám. Jistě si řeknete, že podobný Advent může člověk zažít i v Norimberku, Drážďanech či v Praze. Soudě podle množství a rozmanitosti návštěvníků má ovšem pro místní přitažlivé kouzlo. Evropská tradice, které si často sami příliš nevážíme, se ukazuje být živá i mimo Evropu.
Křesťanské Vánoce v Izraeli mají ovšem podobu často spíše americkou – vše je větší, pestřejší a hlasitější, lidé na ulicích nosí červené čepičky kokakolového Santy Klause. V Nazaretě pořádají církve na Štědrý den společně vánoční pochod, do něhož se připojuje kromě místní smetánky i množství muslimských a židovských zvědavců. Pochod má i politický rozměr, při němž chce menšina křesťanských Arabů hrdě ukázat svou přítomnost ve většinové muslimské arabské populaci Izraele – a současně ukázat svou palestinskou přítomnost uprostřed židovské většiny státu Izrael. Předseda izraelského parlamentu – Knesetu – před nedávnem odmítl návrh palestinsko-křesťanského poslance, aby byl ve vstupní hale Knesetu na Vánoce umístěn vánoční stromek. Snad to bylo proto, že Vánoce s přitažlivým kouzlem ozdobeného stromečku tradičně představovaly pro židovské děti misijní pokušení nebezpečnější než Nový zákon, jak se vyjádřila jedna Izraelka. Každopádně izraelský i palestinský prezident každoročně na Vánoce pronášejí speciální vánoční pozdravy pro křesťanské menšiny, podobně jako je pronášejí pro muslimy a Drúzy při příležitosti jejich svátků.
Na severu Izraele, kde žijí významné muslimské, drúzské i křesťanské menšiny, jsou často všechny svátky prolnuté. Například v Haifě stojí vedle sebe ozdobený vánoční stromek s křížem na vrcholu, osmiramenná židovská chanukija i muslimský půlměsíc. V mé sociální bublině tomu ostatně není jinak: Rabi Moshe Yehudai jede na Štědrý den do Nazaretu podívat se na vánoční pochod tamních křesťanů, liberální synagoga Har El, kterou navštěvuji, pořádá každoročně společnou chanukovo-vánoční oslavu s partnerským baptistickým sborem, který je hned za rohem. Trochu jsem zoufal nad tím, že to vypadá, že z mého okolí slaví Vánoce všichni, a tak jsem se zeptal Ibrahima, mého domácího pána, s nadějí v hlase: Alespoň ty Vánoce neslavíš, ne? Slavím, odpověděl, jako svoje narozeniny. Narodil jsem se na Štědrý den roku 1942…
Ale přejděme k Chanuce!
V Izraeli se osmidenní svátek zasvěcení chrámu Chanuka slaví rozsvěcováním stále většího počtu svíček na chanukovém svícnu, zpěvem písní a pojídáním koblih. Stejně jako Vánoce, i Chanuka je rodinným svátkem, který se ovšem projevuje i navenek. Místo vánočních stromků jsou ulice Jeruzaléma vyzdobeny velikými chanukijemi – osmiramennými chanukovými svícny a světelnými girlandami.
Chanuka mi připravila dva krásné veřejné zážitky – jeden byl divoký a druhý naopak velmi klidný. Večer prvního dne Chanuky jsem se zašel podívat na její oslavu do ulice zvané Mamila, proslavené stejnojmennou knihou česko-izraelského autora Viktora Fischla. Mamila nezklamala! Na veliké chanukiji hořelo první světlo, při vystoupení se současně činili zpěvák a žonglér a dav v ulici tančil horu. Tedy – tančil. Třicet mužů a kluků tančilo a sto si je natáčelo na mobil, jak už to tak bývá.
Nezvykle klidný byl zážitek v pátek večer, když prudce pršelo a já se po celém dni stráveném doma rozhodl vydat do Starého města. Zeď nářků jsem měl k modlitbám sám pro sebe – což se mi ještě nikdy nepoštěstilo. Pak jsem se procházel liduprázdnými ulicemi židovské čtvrti, kde před domy hořely chanukije v prosklených skříňkách a z domácností zazníval rodinný zpěv šábesových písní.
Chanuka je podobně jako Vánoce svátkem rodinným. Její letošní téma bylo ovšem velmi aktuální – násilí na ženách. Nedlouho před začátkem Chanuky byly zavražděny v Izraeli dvě dívky – třináctiletá Eritrejka v Tel Avivu a šestnáctiletá Arabka na severu Izraele. Tím stoupl počet žen, které letos zahynuly jako oběti násilí v rodině, na 24. To, co hýbe společností, se zde promítá i do kázání. Vražda eritrejské dívky byla tématem kázání jak na katolické mši v hebrejštině, kterou jsem zde navštívil, tak i v synagoze. „Věříme, že takoví lidé nejsou u Boha zapomenuti,“ zaznělo v kostele. „Musíme si všímat, všímat toho, co se děje kolem nás, i tam, kde nám do toho zdánlivě nic není – v rodinách těch druhých,“ slyšel jsem v synagoze.
Desítky různých ženských organizací se spojily a společně třetí den Chanuky po celém Izraeli pořádaly demonstrace požadující po vládě, aby poskytla dostatek peněz na ochranu ohrožených žen (ty byly sice z rozpočtu přislíbeny, ale nikoliv proplaceny). Ta nebohá eritrejská dívka celkem čtyřikrát navštívila policii, která ovšem nijak nezasáhla a vraždě nezabránila. V Tel Avivu se na demonstraci na náměstí Jicchaka Rabina sešlo přes 20.000 převážně ženských demonstrantek – Židovek i Arabek, ze sekulárních i náboženských kruhů. Demonstraci spojily také se zablokováním frekventovaných telavivských křižovatek. Je ohrožení žen v rodině tématem pouze v židovství a islámu?
Často se zapomíná na to, že také vánoční příběh je příběhem ohrožené ženy – Panny Marie, která je nejprve ohrožena ztrátou rodinné cti při svém těhotenství, poté bezdomovectvím při svém mateřství a nakonec se stává se svým dítětem uprchlicí do cizí země. Naštěstí má po boku Josefa, ve stínu stojícího hrdinu! Za násilím na ženách stojí muži. Připomeňme si i ty muže, kteří věrně stojí za svými ženami – a tvoří naprostou většinu.
Na facebooku si čtu, že v Čechách sněží. Přidám tedy pár řádek o počasí v Jeruzalémě. Už od konce listopadu profukuje potemnělým městem náramně studený vítr a občas i prší. V Jeruzalémě a v Praze je podobný roční úhrn srážek – v Jeruzalémě 530 mm a v Praze 590 mm. Zde před nedávnem pršelo tři dny v kuse, přičemž napršela ¼ celkového ročního objemu srážek. Trojdenní nepřetržitý déšť jsem v Čechách nezažil již mnoho let. Zpočátku se skoro nedalo vycházet, takže jsem nadával na počasí, ale pak jsem si uvědomil, jaký je déšť pro zemi požehnání. Izraelci si vody váží – donedávna byli velmi ohroženi suchem, až teprve kombinací získávání vody z moře (80 % pitné vody v Izraeli je filtrovaná mořská voda) a důslednou recyklací odpadních vod se podařilo zažehnat krizi, spojenou s poklesem vody v Tiberijském jezeře. Čtvrtý den poté, co začalo tak intenzivně pršet, jsem jel se známými na bohoslužbu do Latrunu. V kostele se četl adventní text z 35. kapitoly proroka Izajáše: „Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. Ze sálající stepi se stane jezero a z žíznivé stepi vodní zřídla. Poušť i suchopár se rozveselí, rozjásá pustina a rozkvete kvítím.“ Cestou na bohoslužbu jsme viděli, že prorokova slova nejsou sny o tom, jak to snad bude jednou v budoucnosti, ale realita, která se zde každoročně zažívá – dříve suchá koryta sezonních potoků a říček jsou náhle plná vody, všade kvetou květiny a podzim se projevuje v osobité izraelské kráse.
Milí přátelé, přeji vám, ať to, co uslyšíte o Vánocích, nejsou jen krásná slova odtržená od života. Ať můžete prožít, tak jako já v Izraeli, že biblický příběh má svou relevanci v našich normálních životech. Místo vánočního daru jsem Vám sepsal tento adventně-chanukový dopis. Dovolím si také vyslovit přání na vánoční dar pro mou maličkost. Letos o Vánocích se nesetkáme, a co se týká darů, mám vlastně všechno, co potřebuji. Největší radost bych tedy měl, kdybych mohl sám dát dar. Jak jistě víte, jako farář pro menšiny se soustředím na ty, kteří jsou nejvíce vyloučeni ze společnosti. Zde v Jeruzalémě k nim patří místní Romové – sami si říkají Domari. Nepatří ani do židovské, ani do arabské komunity – a nikdo je také neuznává za menšinu, přestože zde žijí již asi 700 let. V Izraeli jich celkem asi 20.000, v okolních arabských zemích ještě více. Několikrát jsem navštívil kulturně-vzdělávací centrum Domari v arabské čtvrti Jeruzaléma Šuafat. Jeho dobrou duší a současně vedoucí je Amoun Sleem. V centru se doučují děti a pořádají vzdělávací kursy pro ženy – učí se například vařit tak, aby mohly pracovat jako kuchařky v restauracích. Děti jako živel ovšem v centru dominují. Zjistil jsem tedy, co by centrum Domari nejvíce uvítalo – a po poradě s Amoun vyhlašuji sbírku na kytaru. Chcete-li mi tedy dát vánoční dar, pošlete příspěvek na číslo mého účtu 111040208/0300 s poznámkou Domari či variabilním číslem 446. Fotografii předávání kytary zveřejním na facebooku.
Přeji požehnané vánoční svátky a dobře strávenou zimu – a těším se na viděnou, zanedlouho opět v Čechách.
Jeruzalém, 10.–12. 12. 2018