Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem udělila dne 8. 12. 2010 v Písku na městském úřadě čestný doktorát profesoru Ladislavu Hejdánkovi za přínos české filosofii a za zásluhy o demokracii. Slavnostnímu aktu byla přítomna rektorka doc. Ritschelová, prorektorka dr. Chvátalová, děkanka filosofické fakulty UJEP doc. Hrubá, místostarostka Písku. Promotorem byli dr. Krieger a doc. Aleš Havlíček, přítomni byli učitelé filosofické fakulty dr. Daniel Kroupa, dr. Petr Bláha, dr. Jiří Hoblík, dr. Martin Nitsche a mgr. Barbora Řebíková. Účastnili se také zástupci akademické a evangelické veřejnosti: např. Jan Payne, Tomáš Hermann, Jan Kranát, Jan Keller, Jan Kozlík, Jaromír Dus, Pavel Hlaváč, Jan Hron z knihovny Václava Havla a mnozí další. Otiskujeme laudatio, jež přednesl dr. Martin Šimsa z FF UJEP.
Život a občanské dílo
Ladislav Hejdánek se narodil 10. 5. 1927 v Praze. Po válce se aktivně podílel na činnosti středoškolské a vysokoškolské Ymky (křesťanské sdružení mládeže), byl posledním předsedou pražského sdružení Akademické Ymky v roce 1949, když byla její činnost zastavena. V únoru 1948 patřil mezi cca 200 vysokoškolských studentů, kteří šli na Hrad žádat prezidenta Beneše, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. V roce 1946 začal studovat matematiku, poté přešel na filosofii a sociologii, v roce 1952 dostudoval filosofii na filosofické fakultě Univerzity Karlovy s disertační prací „Pravda a její ontologické předpoklady“. V roce 1953 se oženil s Hedou Kofránkovou a vychovali spolu čtyři dcery. Zaměstnání odpovídající vzdělání získal až v roce 1968. Na doporučení Jana Patočky byl přijat na Filosofický ústav. Jeho učiteli filosofie byli J. B. Kozák a Jan Patočka, nežijícím, ale rozhodujícím učitelem se mu stal Emanuel Rádl, jehož Útěchu z filosofie za války opsal na psacím stroji. V protestantském intelektuálním společenství, v Ymce se jeho učiteli stali J. L. Hromádka, J. B. Souček a Božena Komárková. S Jakubem Trojanem, Alfrédem Kocábem, Janem Šimsou, Boženou Komárkovou, Milanem Balabánem, Janem Čapkem, Jaroslavem Pfannem, Jaromírem Procházkou, Ladislavem Pokorným a dalšími vytvořili na konci padesátých let reformní evangelické hnutí Nová orientace, jemuž šlo o občanskou interpretaci evangelia do tehdejších společenských, církevních i politických poměrů, což činilo těžkou hlavu StB, církevním tajemníkům i církevnímu vedení. Navázal přátelské ekumenické vztahy s demokraticky orientovanými katolíky. Především bych jmenoval Jiřího Němce, s nímž několik desetiletí úzce spolupracoval na filosofické, křesťanské i politické frontě, Zdeňka Bonaventuru Boušeho, Václava Freie, Karla Flosse, Jana Sokola a další. V šedesátých letech se účastnil dialogu křesťanů s marxisty, především s Karlem Kosíkem a Milanem Machovcem. Podílel se jako pravidelný přispěvatel a později jako člen redakční rady na vydávání kulturně teoretického časopisu Tvář, členem redakční rady byl vedle jiných Václav Havel, mezi přispěvatele 3. a 4. ročníku patřil mladý Václav Klaus. Když byla Tvář v roce 1965 zastavena, protestoval otevřeným dopisem u šéfa ideologického oddělení ÚV KSČ Zdeňka Mlynáře. V letech 1968 a 1969 se podílel prostřednictvím překladů, psaní úvodů a následných recenzí na vydání řady děl filosofů a teologů, např. Jasperse, Rádla, Whiteheada, Teilharda de Chardina a dalších. Od dubna 1971 byl propuštěn z Filosofického ústavu, v listopadu téhož roku byl uvězněn pro údajný podíl na letákové předvolební akci, kdy Jan Tesař, Jaroslav Šabata a další upozorňovali na volební práva spoluobčanů – např. nejít k volbám či škrtat navržené kandidáty. Ve vězení napsal pro dceru Úvod do filosofie, který je nyní připravován do tisku. Po půlroční vazbě byl propuštěn a na dvou soudech odsouzen k nepodmíněnému trestu 9 měsíců. Pracoval jako noční vrátný, topič a skladník, vedle toho vedl domácí semináře pro studenty Evangelické teologické fakulty. Významně se podílel na vystoupení Charty 77 doporučením, aby se Charta 77 právně opřela o mezinárodní pakty o lidských a občanských právech. V letech 1977–1980 byl dvakrát mluvčím Charty, kdy nastoupil nejprve na místo zesnulého Jana Patočky, poté (spolu s Jiřím Hájkem) na místa uvězněných mluvčích – Václava Bendy a Jiřího Dienstbiera. Psal po téměř čtyři roky Dopisy příteli, jimiž reagoval na aktuální politickou situaci, zabýval se stavem společnosti i věd, vysvětloval postoje a stanoviska Charty 77, zamýšlel se nad českou filosofickou tradicí, křesťanstvím, reformním i dogmatickým marxismem, a povzbuzoval k občanské iniciativě, statečnosti a odpovědnosti. V roce 1980 zahájil veřejně známé pondělní bytové semináře pro zájemce o filosofii, z nichž nezanedbatelná část dnes působí na naší katedře. Na semináře přijížděli významní zahraniční hosté, především z Francie a Holandska, ale také z USA, Německa, Belgie, Velké Británie a dalších zemí, např. Paul Ricoeur, Jacques Derrida, Hans van den Horst, Donald Davidson, Thomas Nagel, Richard Rorty. V roce 1985 založil filosofický časopis Reflexe a dosud se podílí na filosofickém profilu nakladatelství Oikúmené. V roce 1990 se stal docentem filosofie na Evangelické teologické fakultě, která byla přijata do svazku Univerzity Karlovy, v roce 1992 byl jmenován profesorem filosofie na Filosofické fakultě téže univerzity. Diplomaticky odmítl žádost prezidenta Václava Havla, aby se stal místopředsedou Čalfovy vlády v roce 1990, dal přednost filosofii. Seznam publikací v letech 1943–2009 čítá 15 hustě popsaných stran, cca 400 článků a studií. Z řady ocenění a řádů bych připomněl čtyři: Cenu Jana Palacha v roce 1984, čestný doktorát amsterodamské univerzity v roce 1987, francouzský řád Rytíř umění a písemnictví v roce 1992 a Řád T. G. Masaryka v roce 1995.
Filosofie
Hejdánkovu filosofii nelze přiřadit k žádnému etablovanému filosofickému směru. Blíže má ke kontinentálnímu způsobu myšlení než k myšlení analytickému. Ačkoli jsou v jeho myšlení patrné myšlenkové postupy fenomenologie, filosofie existence, hermeneutiky, procesuálního realismu a marxismu, přesto je jedním z mála současných českých filosofů, kteří se odvažují promýšlet a formulovat vlastní systematickou filosofii, pokud ne vůbec jediný.
Filosoficky se zaměřuje především na otázky pravdy a víry, kterou zkoumá filosoficky, ne teologicky. Otázku pravdy tematizuje především z hlediska ontologického (kosmologického), a to nejen ve filosofii a teologii, ale i v oblasti umění, vědy, dějin a politiky. Vychází z české filosofické a teologické tradice, v níž problém pravdy, především v myšlení Masaryka a Rádla, ale také u J. L. Hromádky, J. B. Součka a Boženy Komárkové zaujímá klíčové místo. Vedle myslitelů, kteří
Hejdánka inspirovali nejen svým myšlením, ale také životními a společenskými postoji, vede celoživotní kritický dialog se svým učitelem Janem Patočkou. Kromě domácích myslitelů byl ve filosofickém hledání a myšlení inspirován mysliteli evropskými, Husserlem ve věci intencionality a intencionálních předmětů, Heideggerem v pojetí časovosti, dějinnosti a pravdy, Whiteheadem pro procesuální pojetí událostí a dění a Jaspersem v existenciálně pojaté filosofii i víře. Z teologů to byl Barth pro důraz na filosofickou reflexi teologického jazyka, Bonhoeffer jako autor nenáboženské interpretace křesťanství a důrazu na odpovědnost za svět, Teilhard de Chardin jako teoretik vědy, který myslí na pomezí přírodních věd, teologie a filosofie, Ebeling, který jako první přichází s myšlenkou absolutního pojetí Ježíšovy víry, tedy ne co Ježíš o víře říká, ale jak sám věří, víra jako nová životní orientace. Od raného mládí byl silně zaujat přírodou a přírodními vědami, zvláště biologií, miluje květiny a vše živé, jeho filosofické bádání vždy vykazovalo interdisciplinární rysy. V tom mu byl Rádl, který byl původně biologem, později teoretickým biologem, filosofem živé přírody i filosofem společnosti, obzvláště blízký. Ve studii o Rádlově pojetí pravdy v roce 1952 přirovnal pravdu k Severce a Rádla ke kompasu.
Fenomény pravdy a víry zkoumá jako ne-předmětné skutečnosti,
události, ne-jsoucna. Konfrontuje řecké pojmové myšlení, které zakládá metafyziku, ale zároveň se pokouší o přesné pojmové vyjádření a uchopení, s židovsko-křesťanským myšlením zaměřeným na víru, životní praxi a do budoucna. Podrobuje kritice západní metafyziku jako předmětné myšlení a pokouší se uchopit lidský život i svět v jeho ne-předmětné povaze. Rádl ho oslovuje větami: „Pravda neexistuje, ale platí“, „Nemáme pravdu, ale pravda má nás“. Pravda je v Hejdánkově pojetí základním kritériem, je kritériem všech věcí i sebe sama (Spinoza). Pravda přichází z budoucnosti, má charakter aktuální výzvy, na kterou buď reagujeme, odpovíme, nebo přicházíme o jedinečnou příležitost, o novou přítomnost, budoucnost i minulost. Přicházející pravda zakládá novou, pravou skutečnost, není však pravdou o sobě, je pravdou pro nás, tedy záleží na našem přijetí a naší odpovědi. Pro zkoumání ne-předmětných skutečností, ne-jsoucen a pro přípravu ne-předmětného myšlení zakládá novou filosofickou disciplínu: méontologii (disciplína o ne-jsoucím). Méontologii pěstuje v myšlení o myšlení – logologii, v myšlení přírody, filosofické fyzice, v lidském jednání – filosofické etice, i ve filosofické politice. Nové systematické méontologie zůstaly v náčrtech, čekají na své dopracování a publikaci. O méontologii mluví jako o první filosofii. Je otázka, zda ne-předmětná, tedy negativní metafyzika není metafyzikou svého druhu, podobně jako negativní teologie je také teologií. Na druhou stranu si musíme položit otázku, zda lze v západní filosofii metafyziku překonat či jí uniknout bez opuštění půdy filosofie, jak se o to pokoušel Heidegger i Wittgenstein.
Kořeny ne-předmětného myšlení pravdy pocházejí z biblické tradice,
především z tradice starozákonních proroků a Ježíše, evangelijního myšlení. V novější myšlenkové tradici sleduje Hejdánek vlamování se nepředmětného u Hegela, mladého Marxe, v Rádlově rozlišení víry jako důvěry a víry jako teorie, v personalistické a dialogické filosofii. Židovsko-křesťanské motivy filosoficky promýšlí a rozpracovává prostřednictvím ne-zpředmětňujícího myšlení, jehož úkolem je nenechat se chytit do pasti tradiční i novověké metafyziky. Směle vstupuje do dialogu s teology, přírodními vědci, historiky, umělci i politiky. Dialog, a to často kritický, polemický dialog s konkrétním etickým a politickým ostřím, se stává součástí jeho filosofické i politické praxe, jak dosvědčuje jeho bohatá veřejná intelektuální činnost. Myslím, že Hejdánek svou filosofii chápe jednak jako sókratovský dialog s důrazem na kladení otázek a následnou reflexi a kritiku skutečných i možných odpovědí a jako službu pravdě, která tu je dříve než my, přichází či má přijít a o níž vydává své svědectví.
Někteří kritici a pochybovači kladou otázku,
zda má Hejdánek nějaké žáky a nějakou filosofickou školu. Platí, že Hejdánkovým žákem se může stát jen ten, kdo se nenechá odradit a odehnat svéráznou a ostrou kritikou a dokáže se stát diskusním partnerem. Není náhoda, že návrh na čestný doktorát vzešel z naší katedry a filosofické fakulty a že jsme první českou univerzitou, která tento doktorát uděluje. Psali kolegové ze Slovenska, že oceňují, že čeští filosofové oceňují tohoto „Pána filozofa“. Ladislav Hejdánek totiž není pouze českým, ale československým filosofem. Je na naší katedře a fakultě, aby filosofické dílo Ladislava Hejdánka nebylo jen oceňováno, ale dále kriticky rozvíjeno.