Miloslav Bednář, Praha 1996, s. 390, Filosofický ústav AV ČR.
V devadesátých letech minulého století inspiroval T. G. Masaryk „Českou otázkou“, v devadesátých letech našeho věku se stává výzvou Miloslav Bednář „Českým myšlením“. „Česká otázka“ se některým zdála málo světová, „České myšlení“ se dnes některým jeví jako téma příliš regionální (Tomáš Hájek, Pavel Švanda – jeden z postmoderně, druhý zas z konfesně či „středoevropsky“ laděných důvodů). Pozorně by měli číst „České myšlení“ zejména ti, kteří pískají na vábničku politiky postavené na velmi vágních základech křesťanských hodnot evropské civilizace (Petr Matějů – Unie Svobody, LN 8. 4. 1998). Bednářova interpretace hodnot české minulosti takto vágní není. Neschovává se za křesťanský řád či řád hodnot, nýbrž zvýrazňuje jako inspirující linii individuální odpovědnosti před Bohem a předkládá ji v četných dějinných modifikacích, uskutečňovanou mnohými společenstvími. Zda je tato pozice pyšná a zavání mesianismem, jak tvrdí Pavel Švanda (LtN 11/98–18. 3. 1998)? Záleží na tom, jak dalece setrváme na pozicích „středoevropanské“ ideologie anebo zas ideologie „světověku“, jak dalece budeme zesměšňovat linii reprezentovanou v posledních staletích Palackým a Masarykem, a jak dalece jsme ochotni vzít vážně problém funkčnosti a zneužití sakralizovaných i profánních institucí křesťany, popř. odvolávajícími se na základní křesťanské hodnoty evropské civilizace. Bednářovi jde vposledu o to, jaké vyhlídky má demokracie a z jakých zdrojů má být obnovována.
Miloslav Bednář se nevěnuje marginálním problémům, hledá směřování Evropy a vyzvedá motivy evropských duchovních tradic, jak je v jedinečné duchovní návaznosti zachycují postavy žijící v teritoriu českých zemí, často však vykračující za jeho hranice. Proto Bednář směřuje přes iroskotskou a cyrilometodějskou misii, Vojtěcha, Komenského, Augustina Smetanu, T. G. Masaryka, Jana Patočku k výhledu, nikoli do příštího tisíciletí, tak chiliastickým myslitelem Bednář není, nýbrž ke kritickému rozpracování a navázání na témata skrývající se za zmíněným výčtem jmen – neboť nenabízí nějakou jednolitě ideologickou koncepci. Jeho kniha dovoluje zahlédnout Evropu jako směřování k politické pluralitě. Nesklouzává k postmodernímu bourání a vytváření paradigmat. Ohledává nosnost toho, co již prokázalo životnost, aniž by umenšoval význam a jedinečnost jednotlivých postav či témat. Vojtěch formulací smyslu svatováclavské tradice vytvořil „duchovní koncepci smyslu českých dějin založenou na benediktinské clunyjské a řecké basiliánské křesťanské reformě, tj. na obratu k individuální odpovědnosti za vlastní víru, myšlení a jednání před Bohem.“ Bednář vyhmátl nerv náboženského života českých zemí – obrat k individuální odpovědnosti před Bohem. (Ačkoli u biskupa Vojtěcha najdeme i jiné podnětné myšlenky, k nimž se přiklonil odmítnutím biskupského postu v Praze: vize samostatné církve vymaněné z otonského právního područí prostřednictvím arcibiskupství a silného papežství). Logickým vyústěním této odpovědnosti je žádost prvého českého krále Vratislava II. o povolení staroslověnského liturgického jazyka, což je však r. 1080 zamítnuto papežem Řehořem VII. (s. 12), aby nebyla ohrožena „výlučnost a autoritativnost institucionálního výkladu křesťanské věrouky vykladači, jež církevní instituce neuznává.“ (s. 13) Reformní duch opět ožívá v době vlády krále Vladislava II. (1140–1173), zavedením reformních řádů (premonstráti a cisterciáci), a pak za císaře Karla IV.– „založení první středoevropské univerzity v Praze s bulou vyjadřující panovníkův ‘emír v ruce svatého Václava’f, tak Emauzského kláštera se slovanskou liturgií a podpora reformních náboženských osobností, jakými byli Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže, kteří patří k předchůdcům Jana Husa a české reformace. Ve srovnání s tradiční, německými panovníky prováděnou politikou Svaté říše římské se český, středoevropsky a evropsky zaměřený politický projev vyznačoval tradičním důrazem na reformně misijní náboženský prvek směřující k nedotknutelnosti individuálního náboženského svědomí. Politika se tak stává nezbytným institucionálním rámcem uplatňování duchovního rozměru lidského života.“ (s. 16) Četbě Augustina přičítá Bednář vliv na formování císařovy osobnosti: „Dílo a myšlení Karla IV. se vyznačuje důrazem na princip duchovněpolitické osobnosti, individuality.“ (s. 17)
V husitské revoluci Bednář spatřuje zásadní posílení a demokratizaci této odpovědnosti. „Cílem politiky se stává prosazení a uplatnění reformně náboženského programu Čtyř pražských artikulů, z nichž nejdůležitější požaduje svobodné šíření evangelia.“ (s. 18) Světodějný počátek tíhnutí k pluralitě spatřuje Bednář v narušení monopolu římské církve: „Katolická církev byla nucena, poprvé v Čechách, vzít na vědomí a respektovat reformační alternativu podpořenou příslušnými politickými skutečnostmi. Myšlenka duchovní a s ní později spojené politické plurality se čím dál tím více stávala uznávanou evropskou realitou.“ (s. 18) V českých zemích se však díky postupné habsburské likvidaci české státnosti vývoj obrací opačným směrem – to je jasné J. A. Komenskému. „Komenského stanovisko představuje vrcholný výkon v tradici vlastního smyslu filosofie české politiky.“ (s. 20) „Komenského demokratická reforma platónské PAIDEIA… je filosofickým dovršením duchovně demokratické podstaty husitství a z něj vyrůstajícího vývoje české reformace.“ (s. 22) „Komenského demokratická duchovní alternativa evropské jednoty se orientuje na respekt a toleranci k autoritě individuálního náboženského svědomí. Takové stanovisko se v Komenského pojetí musí stát základním prvkem politického života, včetně politických institucí.“ (s. 23–24)
Dobrovský (s. 25), Havlíček (s. 31), Palacký (s. 32), T. G. Masaryk (s. 38), J. Patočka (s. 40) – v jejich dílech Bednář vyhmátl znovu vzkříšený tep odpovědnosti. Jde o životní úsilí, které upřednostňuje nedotknutelnost individuálního svědomí. Jde o politickou filosofii, která má mravní rozměr, pluralitně neideologické zacílení. Zejména Masaryk a Patočka vidí demokracii nikoli v úpadku, ale dosud jako nevyzrálou, oproti tisíciletému vývoji autoritativních režimů, jako poměrně mladý jev (s. 53). Duchovní a mravní kořeny demokracie nemají tedy být omezovány jen na sociologické a politologické skutečnosti. Ale svět „tradičních demokratických mechanismů by tak mohl být kriticky revidován s ohledem na konstitutivní prvky, jejichž problematické vztahy ke kultu objektivity a statistického průměru jsou schopny anulovat lidskou jedinečnost.“ (s. 54 – citátem odkazuje M. Bednář na článek V. Havla, Svět má svou duši. MF Dnes 5. 2. 1992)
M. Bednář upozorňuje, že dosud je čas vzít vážně celou problematičnost lidského života, duchovní základ jakékoli lidskosti. Je nutné respektovat organickou jednotu individuální rozmanitosti, vstoupit na tuto půdu a filosoficky legitimovat takto koncipovanou demokracii. To je výzva evropského vývoje, která nesmí být přeslechnuta, chceli se současně Evropa spojit s Asií a Afrikou. „Takový fundamentální evropský problém nemůže být skutečně vyřešen bez příslušných duchovních a mravních základů. V politické filosofii tato otázka naznačuje potřebu hluboké a pádné legitimizace politiky, jejímž vlastním jádrem je demokracie, byť demokracie dosud nikoli v plné a nejvlastnější podobě.“ (s. 55)
„Československá tradice politické filosofie, jež stála u zrodu Československa, vytvořila nosnou myšlenku evropské jednoty (zde odkazuje M. B. na T. G. Masaryka, Nová Evropa) a byla původním zdrojem obnovy demokracie v československém prostoru, může a musí přispět k řešení tohoto aktuálního úkolu.“ (s. 55)
Bednář dvacet filosofických statí obohacuje o rozhovor s Janem Patočkou (záznam z bytového semináře konaného v roce 1973). Nalezneme zde jistě též mnoho témat vyzývajících ke kritickému rozhovoru. Toto první nahlédnutí do „Českého myšlení“ pouze upozorňuje na závažnost Bednářovy vize právě v době, kdy tématem literárních a politických klání se opět stávají otázky týkající se krize a budování křesťanských hodnot, mravního a politického řádu, přičemž je nepřípadně odsouván přístup, který je spjat se jménem T. G. Masaryka.