Radim Palouš, Praha 1994, Academia.
Přetisk knihy vydané samizdatově v Expedici (r. 1985) je souhrn čtyř studií myslitele římsko-katolické konfese z rozpětí čtyřiceti let: „Komenského škola stáří a založení gerontagogiky“ (1978); „K Bolzanovu významu v duchovním vývoji a v národním povědomí“ (1981); „Masarykovo filosofické mládí“ (1948); „Česká zkušenost“ (1984). Autorovo úvodní slovo z jara 1993 nabádá k promýšlení „české zkušenosti“ a své studie nabízí jako jeden z aktuálních impulsů pro promýšlení i rozhovor.
Paloušova „konfese“ se zviditelňuje nejzřetelněji ve stati, podle níž je celý soubor nazván, Česká zkušenost (s. 153n) a též v dodatku ke studii o Masarykovi (pod vlivem studie Josefa Zvěřiny): V Masarykově rozvažování je příliš mnoho logiky, příliš mnoho deduktivního, je příliš „pouze“ lidské, totiž věcí rozumování jen lidského. Masaryk má málo pochopení pro Tajemství, Zjevení, pro paradoxálnost skutečnosti, pro nepochopitelné apod. To je asi jeho poplatnost době. Dnes je lidstvo už díky katastrofickému vyústění své pyšné moderní namyšlenosti jinak naladěno a tuším i jinak připraveno. (s. 146) Komenského, Bolzana i Masaryka nakonec zařazuje do myšlenkového scestí novověku – do scestí gnostického (s. 156n). Gnóze je Paloušem definována jako pokus o úsilí jednak nabýt definitivního poznání o běhu dějin, a tudíž proniknout a tím zrušit Tajemství, jednak se podle tohoto poznání zařídit a jednat (s. 154, viz též s. 160n). Podle Palouše je gnostické scestí typickým směřováním novověkého vývoje. Tím, že znamená oddělení výrazu a živé zkušenosti, osamostatňuje se mudrlantství osvícensko-racionalisticko-scientního typu. Sám však celou svou knihou nedělá nic jiného – mudruje. Netváří se jako předavatel zjevení – je předavatelem výrazu, ne živé zkušenosti. Jeho výtky jsou stejně problematické jako kritická slova filosofů na adresu rozumu, popř. Luthera, který osočil rozum „ta nevěstka ďáblova, krásná holka, která chce být moudrá“. Palouš již na počátku osmdesátých let odmítá novověk. Pro některé náboženské postmodernisty (Z. Neubauer) se stává odmítání novověku refrénem jejich chvalozpěvů a úvah. Znevážení demokracie nemusí vycházet jen z dominikánské (P. Mráček) či mystické reflexe (J. Sudbrack), ale i z Paloušovy kritiky domnělé gnóze.
Palouš vidí kořeny zla moderní doby ve ztrátě náboženského zakotvení a ve spolehnutí člověka na sebe sama (s. 153). Mízou tohoto uhnívajícího stromu je „gnóze“ – ta dala tomuto stromu vzrůst a je příčinou i postupného trouchnivění. Novověk je charakterizován vlastně jen negativně: Dekapitace Boha a radikální sekularizace je zcela příslušnou průvodkyní gnostického pokrokářství, zbaveného vazby k přítomnému zakoušení. Eventuální božská rezidua stojí stranou a jsou tolerována nanejvýš jako exponáty rezervace buď minulosti nebo „pro všechny případy“. Paloušovo jen negativní pojetí sekularizace prozrazuje konfesi římského-katolíka, který nevidí kladné vlivy protestantismu a křesťanství vůbec (Michael Novak, Duch demokratického kapitalismu). Je pouze uhranut odlivem římsko-katolické moci a působnosti. Nevidí kladné rysy individualismu, pietismu, jansenismu, teologie nově konstituované Schleiermacherem, biblické teologie 20. století. Nevidí, že i čeští protestantští teologové a filosofové neruší Tajemství. Humanistické tradice vidí vlastně také jen negativně – jako gnózi, která podle něj nutně a radikálně ruší transcendenci Boží a nutně končí v totalitě, v etatizaci. Nerozebírá však „totalitní praktiky“ jedné zemským zákonem povolené strany, v tomto případě církve, po r. 1627, ani zrušení monopolu r. 1781. Rozebírá pouze Bolzanův význam a jeho případná nebezpečná moderní vyústění. Kolos církevní mašinérie však zůstává celkem nereflektovaný.
Palouš definuje svou vlastní myšlenkovou pozici velmi nejasně. Těžko říci, zda je to jen jeho vlastní pohled, anebo celé jedné konfese. Samozřejmě, že by věc mohla zůstat nevyjasněna, kdyby sám nepromlouval s takovým pathosem. Vyzývá k riskantnímu vyjití a lze jen souhlasit, že vykročení riskantní je. Jeho přehodnocení Komenského, Bolzana i Masaryka však vzbuzuje podezření, že se zbavuje pevné půdy, aniž by nabídl stejně prozkoumanou půdu jiné tradice – ačkoliv pathos jeho odsouzení předpokládá, že nejen v přítomnosti, ale i v minulosti nějaká taková půda existovala a existuje. V tomto ohledu „České zkušenosti“ schází postava myslitele, který by dotvrdil oprávněnost Paloušova pathosu. Pokud ovšem Palouš své úsilí nechápe jako vykročení z rámce římsko-katolické konfese. Jeho veřejně proslovené sympatie k římsko-katolické církvi a obrana papežských encyklik však tomuto vykročení vně církve nenasvědčuje.
A tak jest člověku pohybovat se na velmi úzkém rozmezí dvou propastí: jedna představuje uzurpaci Božího daru smyslu jako čehosi výlučně a samozřejmě našeho, druhá představuje odmítnutí tohoto daru a vzetí celého světaběhu výlučně do svých rukou. To úzké rozmezí, z něhož se snadno, přesnadno sklouzne do té či oné jámy, znamená přijímat Boží dar, ale i oň se starat: starat se o svět a jeho osudy, ale i respektovat Tajemství; být odpověden za osudy své, národní, státní, lidstva a světa a zvídat maximum, co je v našich silách, ale zároveň nepřekračovat své meze a chránit se trhání ze zakázaného stromu poznání. Že je to paradoxní a riskantní? Ano, ale právě v přijetí paradoxality je zároveň i přijetí Tajemství, které každou lidskou DOXA přesahuje, a v přijetí rizika je to, co se na člověku požaduje nejvíce: aby podstoupil nebezpečenství tohoto světa, aby se vzdal zabezpečovatelského starání o sama sebe, dokonce i oné starosti o svou vlastní, osobní spásu a aby se riskantně vydal. (s. 154)