Současným debatám o české totalitní historii a nepřípustnosti jakékoliv spolupráce s komunistickou stranou by prospěla opakovaná připomínka tehdejší každodenní běžné reality, kterou si pamatuje stále ještě velká část národa. Její povinností je tuto zkušenost předávat následující generaci. Jde o konkrétní mechanismy uplatňování totalitní moci.
Už dlouho probíhají intenzivní kontakty mezi českými a nizozemskými křesťany. Za komunismu posílala Hebe Kohlbrugge nizozemské studenty teologie studovat do Prahy, zajišťovala dodávky biblí a literatury a spoluorganizovala domácí semináře. Nadace pro budování sborů ve východní Evropě, která zajišťuje překlady knih a školení pro faráře, působí dodnes. To vše se děje v rámci Evropy a její čím dál zřetelnější sekularizace. Česko a Nizozemsko mají v tomto ohledu už dlouho vedoucí pozici. Církev představuje menšinu bez valného vlivu na fungování společnosti.
Erbenovu baladu Polednice cituje Milan Šmíd na úvod své úvahy, zda a do jaké míry zlá a nenávistná slova mohou ublížit nejen psychicky, ale i fyzicky, a proto by měla být v médiích masové komunikace zakázána nebo penalizována. Po připomínce několika kauz uzavírá: „Jak známo, matka v rozčilení vykřikla Pojď si proň, ty polednice, pojď, vem si ho, zlostníka!, aniž to myslela vážně.