Už dlouho probíhají intenzivní kontakty mezi českými a nizozemskými křesťany. Za komunismu posílala Hebe Kohlbrugge nizozemské studenty teologie studovat do Prahy, zajišťovala dodávky biblí a literatury a spoluorganizovala domácí semináře. Nadace pro budování sborů ve východní Evropě, která zajišťuje překlady knih a školení pro faráře, působí dodnes. To vše se děje v rámci Evropy a její čím dál zřetelnější sekularizace. Česko a Nizozemsko mají v tomto ohledu už dlouho vedoucí pozici. Církev představuje menšinu bez valného vlivu na fungování společnosti. Někdy působí jako ostrov, kam se můžeme stáhnout, abychom duševně přežili. Někdy naopak v malé míře funguje i v popředí, když si lidé pod záštitou Slova společně stojí za pravdou a lidskými právy.
Snižující se návštěvnost bohoslužeb a sekularizace nejsou přesně to samé. Přestože se kostely vyprazdňují, mnoho lidí se stále považuje za nábožensky založené. Hledají smysl, kladou velké otázky: „Odkud pocházím, kam mířím, co mám dělat, v co mohu doufat, jak se vyrovnám se svými nedostatky a vinou, co znamená, že žiji a že jednou zemřu?“ Odpovědi často nalézají jinde než v tradiční křesťanské víře. Někdy kombinují prvky různých náboženství. A stává se, že leckoho velice překvapí, že zrovna o těchto otázkách pojednává bible, již dosud neznal.
Největší nizozemská evangelická církev založila tzv. „pionýrská stanoviště“, jejichž faráři se věnují lidem jinde než ve sborech. Mluví s nimi o těch velkých otázkách a hlavně naslouchají, když jim lidé vypráví, co zažívají v životě a v práci. Nabízejí jim pohled bible. Zdaleka ne vždycky proto, aby je dostali do kostela, ale aby jim pomohli porozumět smyslu jejich existence ve světle věrnosti a milosrdenství Páně. Je správné, že se to děje. Je důležité, aby faráři uvnitř církve i mimo ni mluvili s lidmi, naslouchali jejich starostem a dokázali jim říct, jak člověk může čerpat z Boží lásky a nemusí se z něj stát zatvrzelý a zahořklý cynik. Faráři působící mimo církev – v centrech velkých měst, ve vězení, v armádě a v nemocnici – zblízka potkávají každodenní zážitky a pocity druhých. Zároveň jsou konfrontováni s otázkou, jak tlumočit staré poselství bible lidem, kteří o něm nic nevědí. Jak být farářem lidem, kteří ani netuší, co to ten farář vlastně je.
Bylo fascinující vést o těchto věcech dialog s českými kolegy. Klademe si stejné otázky. Když rozpoznáváme, kolik toho máme společného, dodává nám to všem navíc i kuráž. V dubnu letošního roku se sešlo sedm farářů, tři čeští a čtyři nizozemští, a strávili spolu v tomto dialogu několik dní. Plánuje se několik dalších takových setkání v Česku i v Nizozemsku. Těšíme se, že se jednou též dozvíme, co tato setkání pro jejich účastníky znamenala v praxi. Co zjistili o sekularizaci, o snižující se návštěvnosti bohoslužeb, o lidech, kteří hledají. A jak v tomto kontextu může působit farář, jak může naslouchat a hlásat Slovo.
I takto se buduje Evropa. Pomáhají se bourat dělící zdi, které tak snadno vyrůstají. Kontakty mezi nizozemskými a českými křesťany vznikly už před několika desetiletími. Založili je lidé hluboce přesvědčení, že ve světle Kristovy lásky nesmí přetrvávat žádné dělící zdi a že jako zranitelní lidé na Východě i Západě jsme odkázáni na vzájemnou spojitost. Dnes to v podstatě není jinak. A v kontaktech se pokračuje…