Současným debatám o české totalitní historii a nepřípustnosti jakékoliv spolupráce s komunistickou stranou by prospěla opakovaná připomínka tehdejší každodenní běžné reality, kterou si pamatuje stále ještě velká část národa. Její povinností je tuto zkušenost předávat následující generaci. Jde o konkrétní mechanismy uplatňování totalitní moci. Je třeba podotknout, že v principu nešlo o žádné ideologické problémy, neboť zejména po roce 1969 komunismu v naprosté většině nevěřili až ani sami „komunisté“, ale o čistě existenční materiální boj, ve kterém byl uplatňován mocenský protekcionismus bez ohledu schopnosti, což v konečném důsledku ekonomicky oslabilo totalitní režim tak, že ztratil konkurenceschopnost k dalšímu přežití. Komunisté stavěli víceméně od převzetí moci v roce 1948 na principu „ať si každý případně i myslí, co chce, ale v žádném případě to nesmí dávat najevo, nebo dokonce podle toho konat.“ Tím se ovšem dostali sami do závislosti na nesmírném předstírání, které i jim vládu značně komplikovalo. V takovém režimu musely fungovat různé vzájemně prolnuté kontrolní systémy jako např. silná tajná policie a podpora udavačství širokých vrstev, které vytvářejí dostatečně motivující psychologii strachu.
Mechanismus v každodenní realitě
fungoval jednoduše. Vládnoucí strana svou totalitní mocí kontrolovala, aby se na vedoucí a další ekonomicky výhodná místa v institucích mohli dostat jen její členové nebo zcela loajální nečlenové, což vytvářelo systém odměny a zároveň bylo zárukou politické stability režimu. Přirozená složitost společnosti i samotného výběru komunistických kádrů ale vedla k tomu, že se na žádaná místa mnohdy dostali lidé s různými pro režim nepohodlnými vlastnostmi, které začaly být zřetelné až v průběhu času. Totalitní moc se je pak snažila donutit k poslušnosti, nebo zapracovala na jejich odstranění. Odlišný problém nastal, když o místo obsazené prověřeným straníkem projevil zájem jiný komunista. Nezáleželo pak přirozeně na jejich profesních schopnostech, ale na poměru politických sil, jak situace dopadla. Do hry samozřejmě mohla být zapojena i tajná policie a běžné udavačství. Pokud se nepodařilo, byť třeba podvodem, získat podklady pro ideovou závadnost člověka, proti němuž bylo útočeno, bylo mnohdy snadnější jej zkritizovat za údajné pracovní chyby. Na skutečných důkazech nezáleželo, totalitní společnost umožňovala diskusi a veřejnou obhajobu jen minimálně. Nebylo nic snadnějšího než napadeného prostřednictvím všeobjímající sítě strany odvolat, nebo jej vyhrůžkami donutit k dobrovolnému odchodu, často i krytému vzájemnými úsměvy, které měly před veřejností vytvářet dojem, že se vlastně nic zvláštního neděje. Našli se ovšem i napadení, kteří se buď viditelně, nebo jen v zákulisí snažili své postavení za každou cenu bránit. Pro ty měl režim připraven poslední metodu, onu známou kriminalizaci. Fungovala bez ohledu na postavení jedince proti komunistům i antikomunistům, vysokým funkcionářům i chudým dělníkům. Měla k dispozici dvě roviny. Jednak skupinu totalitních zákonů, které přímo počítaly s podporou totalitní moci (pomlouvání státu, sovětského imperialismu apod.). A pak samozřejmě totalitní justici, tedy nejen soudce, ale i žalobce a obhájce, kteří dokázali i poctivou legislativu ohnout ve prospěch vládnoucí strany.
Stručně a výstižně se dají totalitní praktiky charakterizovat
pojmy kontrola informací (cenzura), špehování, donašečství, kolaborantství, šikana, kriminalizace. Uvedené mechanismy je nesmírně užitečné připomínat – nejen proto, že lidská paměť je slabá, pohodlná a tzv. subjektivně výběrová, ale i proto, že mladá generace přesvědčivou osobní zkušenost s komunistickým režimem nemá. Účelem připomínky je nejen potřeba reálného vztahu k dnešním zástupcům extrémních ideologií, ale i (nebo možná zejména) potřeba schopnosti identifikovat uvedené totalitní praktiky v dnešní české společnosti, kam se zcela přirozeně dostaly prostřednictvím osobních zvyků a preferencí velké části posttotalitní společnosti.
Bylo by totiž zcela naivní si myslet, že politická pluralita a svoboda médií v našem demokratickém režimu dokáže totalitním praktikám zcela zabránit. Možná s určitými šrámy celostátně. Ale na malých městech, kde je mnohem snazší ovládnout tok informací, lze vytvořit totalitní podmínky poměrně snadno. Svůj podíl na tom samozřejmě má i známá nižší veřejná aktivita lidí v prostoru, kde vinou větší sociální provázanosti existuje silnější strach z veřejného vystupování. Je při tom zajímavé sledovat možnosti sociálních sítí, které na maloměstě nemají sílu účinně narušit informační monopol nosných lokálních médií. Totalitu může místní moc uplatnit přirozeně jen na vlastní, tedy obecní instituce. V nich má ale v podstatě volné pole působnosti. Protože jde o organizace převážně nekomerční, není také problém výsledky jejich fungování ohýbat libovolně podle potřeb vládnoucí síly. A když se dostaneme k vrcholné rovině politické zvůle – kriminalizaci – vidíme, že jsou zde dnes k dispozici mnohem silnější prostředky, než uplatňovali komunisté. Problematické místo zde zastává nástroj, který měl naopak sloužit poctivosti, kvalitě a veřejné kontrole – tzv. audit. Ten si může politická moc přizpůsobit libovolně a jedinou obranou proti němu je soud. Pokud nevěříme fámám o úplatnosti soudců, víme, jakou roli v soudnictví, zejména u relativních témat, hrají peníze a dobře placení právníci. To je velmi nevýhodné skóre, kvůli kterému dnes většina postižených raději volí dobrovolný ústup než vleklý soud s nejistým výsledkem, velkými výdaji a mnohdy i zdravotními dopady.
Nejde o ideje, ale o existenční zájmy,
stejně jako za totality. Každý si tedy spočítá, co je pro něj výnosnější. Kdyby ovšem naladění české společnosti aktivně podporovalo poctivost, možná by se pro svou veřejnou obhajobu rozhodovalo více lidí. Když ale napadení vidí, kolik lidí je schopno s totalitu uplatňujícími politiky zištně kolaborovat včetně formy donašečství a že poctivá část společnosti jim dává najevo podporu jen potichu a se strachem, jasně to v něm budí normalizační obavy.
Myslím, že se vzhledem k uvedeným zkušenostem o zánik demokracie v naší zemi bát nemusíme. Ani trapné přežívání komunistické strany do dnešních dob ji neohrozí. Měla by nám ale zásadně vadit lhostejná a pohodlná tolerance vůči všem lidem v našem nejbližším okolí, kteří si dovolují používat normalizační praktiky v mnohdy silnější podobě než za Husáka. Neměli bychom jim dopřávat veřejný pocit, že nic špatného nedělají, a nechat je užívat si hmotných výhod takto získaných. Velmi užitečným testem v této situaci je zamyšlení nad dnešní aktuálností pojmu kolaborant. Jsme zbytečně zvyklí mu dávat ideový kontext, přitom šlo vždy primárně o materiální zištnou motivaci daného člověka. A pak je tu také známé přísloví „Kdo toleruje zlo, činí zlo“. Je bohužel hodně přísné, ale těžko na jeho slovech něco upravit. Měl jsem dlouhodobě pocit, že čeští kazatelé se příliš obávají na toto téma mluvit. Ona totiž netolerance zla vede často k nutným obětem. A toho, že by měl křesťan přinášet díky svému společenskému působení oběti, se bojíme. Proto mne nedávno potěšil výrazný titulek na obálce jednoho křesťanského časopisu pro mládež: „Ten, kdo mlčí ke hříchu, souhlasí s ním potichu!“