Jak se rok od roku otepluje, stává se čas předadventní i ten adventní čím dál víc časem těžknoucí tmy. Aspoň fyzicky. Kdysi začal touhle dobou pod nohama křupat sníh nebo aspoň zmrazky, teď po západu slunce padne teplá ale o to hustější tma. A v ní vyhlížej vánoce, když nám o nich bere v Čechách náladu už to, že jsou zamračené a bez sněhu.
Mluvili jsme na katechetickém vyškolování s výborným Holanďanem E. Jonkerem (autorem „katechetické hermeneutiky“ Aby se slovo dostalo ke slovu) o tom, jak rozumět biblickým zázrakům a jak toto porozumění předávat dalším.
Konec letošního léta přináší nečekané výzvy. Onehdy nechal náš čerstvý středoškolák ve vlaku kabát. Stačil tu nepříjemnou skutečnost oznámit na nádraží, kde slíbili, že kabát na něj počká na nejbližší zastávce s doplatkovou pokladnou neboli ztrátami a nálezy. Na mně zůstalo vykomunikovat zbytek.
aneb pokus o pravdomluvné slovo
Na okraj výbuchů a urážek náboženského cítění
L 2,15–20
Takový šťastný den.
Mlha klesla brzy, pracoval jsem v zahradě.
Kolibříci utkvívali nad květem zimolezu.
Nebyla na zemi věc, kterou bych chtěl mít.
Neznal jsem nikoho, komu by stálo za to závidět.
Jest mládeneček zde
Čtení 2Kr 4,18–37
Text: Jan 6,1–15
J 6,1–15
V sobotu před Květnou nedělí se brány areálu Moravských bratří v nizozemském Zeistu otevřely pro účastníky slavnosti, při níž s přáteli a spolupracovníky zblízka i zdáli děkovala Hebe Kohlbrugge za svých 100 let.
Někdy v lednu jsme se při redakční debatě o tématech pro Protestanta vraceli k homosexualitě a s ní spojené netoleranci. Zaznělo přitom, že v tématu netřeba pokračovat, neboť podstatné bylo (v Protestantu) řečeno a máme naléhavější záležitosti.