Mluvili jsme na katechetickém vyškolování s výborným Holanďanem E. Jonkerem (autorem „katechetické hermeneutiky“ Aby se slovo dostalo ke slovu) o tom, jak rozumět biblickým zázrakům a jak toto porozumění předávat dalším. Nad příběhem o utišení bouře jsme hledali, v čem se bezprostředně potkává s realitou našich dní, co jako bouři sami vnímáme. Kupodivu se řeč nestočila k žádným přírodním vylomeninám, ale k tomu, jakým způsobem referují média (u nich některá, u nás donedávna skoro všechna) o lidech, kteří přicházejí hledat do Evropy bezpečí: příval, záplava, vlny, někde se objevuje i cunami. Slova to jsou všechno působivě metaforická, snadno a rychle dokážou vzbudit pocit bezprostředního ohrožení. Z poklidu suchozemské krysy se ocitáš tváří v tvář ničivé mase, která se převalí a všechno smete. Účinně nahánějí strach nebo rovnou vzbuzují paniku. Nedovolí zahlédnout jednotlivou tvář a nedávají prostor vyslechnout příběh individuálního utrpení – které teprve vzbudí soucit a povzbudí jednoho, aby něco rozumného pro toho kterého trpící udělal. Legitimují chorobně obranný postoj. Dávají neúměrný prostor hysterii, strachu co má velké oči a znemožní soudně posoudit realitu.
Když takovéhle vlny dorážejí v tom biblickém příběhu, Ježíš spí. Ten šlofík m.j. naznačuje, že se zas tak moc neděje. Jako by se nás mlčky tázal, zda naše panika ty vlny poněkud nepřifoukla, zda se nám nezdají tím hrozivější, čím větší budí obavy, zda je perspektivní ujíždět po spirále hysterie. Jenže učedníci na té lodičce ho volají, jak kdyby byl kdesi pryč na nebesích. A pak stačí jedno jeho slovo, a rozhostí se klid a mír. Nejen, že se zklidní vlny dorážející na loď, ale klesne i hladina paniky v lidských srdcích. Když jsem si však sám pro sebe domýšlel, kde tváří v tvář přívalům současné mediální hysterie a spoluobčanských předsudků potkat obraz klidu, smíření – vybavil se mi neodbytně jeden – snímek utopeného Ajlana, syna kurdských běženců, jehož tělíčko vyplavilo moře zpátky na turecké pobřeží. Voda mu mírně omývá tvář, skoro jako by se moře omlouvalo za to, co udělalo, písek na pláži je uhlazený jak prostěradlo, chlapec na něm leží nesmírně klidně. Nebýt všech těch souvislostí, které podtrhují chlad, mokro a osamělost, by to člověk pokládal za úsměvnou prázdninovou momentku dítka, jež jen tak usnulo znavené dovolenkovými hrami na břehu moře a které si rodiče za chvilku odnesou do postýlky. Jenže tohle není šlofík. A klid toho obrazu nezve k pokoji, nýbrž rozdírá hlubokým nepokojem: to chceš opravdu žít ve světě, kde tohle utrpení už s nikým nepohne?
Odpočinutí věčné, dej mu, Pane, který utišuješ bouře a vyvádíš ze strachu, a nedej jen tak odpočinout nám ni budoucím, dokud se k trápení lidí na útěku nějak rozumně nepostavíme.