Tomáš Lavický

PF 2005

Na nebi proti šedi mraků

kroužící siluety ptáků.

Mlčení deštěm ztěžklých lesů

do mlžných dnů na sobě nesu,

když tiše vcházím do soumraku.

V ledových hrotech skryté tání,

nezkrvaví – a přece zraní.

Nevyslovené k vlhkým kládám

do jitřních mlh ze sebe skládám,

když tiše vcházím do svítání.

Apokryf

(1 Kr 19/11–15)

I stanul jsem před Hospodinem

na hoře vysoké velmi.

 

A aj,

nejprve kázání mocná

skály srdcí tříštící

a bubínky ušní rozervávající,

hluboko se vrývající

a fortelným fundamentem

veliký dojem činící,

ale Hospodin v těch slovech nebyl.

 

A za nimi řády a zřízení,