Kdo uživí faráře, ptá se v úvaze o samofinancování církve Ilja Herold (viz prázdninový Protestant) a v závěru klade ještě řadu dalších otázek. Chtěl bych nyní položit otázku zásadní: Potřebujeme faráře? A vůbec, musí církev existovat jako instituce (v našem případě jako českobratrská církev evangelická), nevystačí si křesťané bez ní?
Podobně jako jiné dobrovolné zájmové organizace i církev (zde i nadále myšlena církev jako instituce) má smysl jen tehdy, je-li to pro její členy určitým způsobem výhodné, je-li pro ně existence církve přínosem oproti neinstitucionalizovanému křesťanství, mohou-li organizovaně více než jako jednotlivci. Církev, jakožto instituce, není věcí samozřejmou a nezbytnou, jde o lidský výtvor. Rozhodnou-li se křesťané pro organizovanost (nenechme se mýlit tím, že „věci jsou už rozjetý“ a že se nás jakoby nikdo neptá), nesou potom ovšem za svou církev odpovědnost, včetně odpovědnosti zajistit pro ni prostředky potřebné k tornu, aby byla schopna fungovat. Rozsah funkcí je závislý (i když ne vždy úměrně a pouze) na velikosti prostředků.
S faráři je to obdobné. Držíme-li všeobecné kněžství, nemuseli bychom mít nutně „profesionály“. Pro křesťany soustředěné v určitém místě (sboru) je však za jistých podmínek výhodné mít na plný úvazek někoho, kdo vystudoval a vykládal Bibli, vyučoval děti, navštěvoval, sloužil svátostmi. Tou podmínkou je „uvědomělost víry“, touha po poznání Boží vůle v situaci, kdy pro svou práci nemám dostatek času ke čtení a promýšlení Písma, snaha o to, aby někdo ještě lépe než já (nikoli místo mne) seznámil mé děti s tím, o co v křesťanství jde, atd. Problém tedy nestojí tak, že jsou tu faráři a církev jím musí zajistit obživu, ale jestli je skutečně potřebujeme, jestli si jejich práce ceníme natolik, abychom jim byli ochotni obstarat prostředky k důstojnému životu a to především tak, že se s nimi rozdělíme ze svého.
No dobrá, hezky se to píše, ale víme, jak vypadá skutečnost. Většinu členů církev naprosto nezajímá, salár je pro ně obdobou udržovacího příspěvku v ROH, aby jim někdo promluvil na pohřbu (ale díky za něj) a došlo-li by k odluce církve a státu „od stolu i lože“, neboť ochotného dárce sice miluje Bůh, ale kde brát a nekrást? Zaplaťpánbůh, že za nás stát zatím táhne aspoň ty farářské platy. A to si ještě chceme vyskakovat s Diakonií apod. Tak co s tím?
Odluka není v nynější době otázkou především ekonomickou, ale etickou. Sovětizovaný stát převzal v roce 1949 kontrolu nad církví a za to ji začal vydržovat (čímž se podařilo dokonale rozvrátit již tak nepevnou „finanční imunitu“). Po listopadu 1989 státní dohled padl, ale zabezpečení platů farářů si nárokujeme dál, podpíraje to nepřesvědčivými argumenty typu „podíl církve na výchově a vzdělávání“, místo abychom na rovinu přiznali, že bez státní podpory budeme muset vyhlásit úpadek a má-li stát zájem na tom, aby církev nadále existovala, bude ji nucen ještě pár let dotovat (mohlo by to být chápáno i jako splátka za to, čím k současnému stavu církve přispěl). Nemáme však právo vyžadovat trvalé financování (nerozhodne-li se pro to společnost reprezentovaná parlamentem sama, bez nátlaku a nároku ze strany církve). Naše problémy jsou našimi problémy a odpomáhat si od nich tím, že je přesuneme na stát, je amorální. Stejné jako u našeho hospodářství ani v případě církve nestojí otázka, zda reformu ano či ne, ale jak. Nedotáhneme-li odluku i do ekonomické oblasti (tj. finanční nezávislost církve na státu), projeví se tato polovičatá perestrojka negativně v budoucnosti.
Nelze tedy vzít od státu ani kost? Vždyť už za první republiky přijímala ČCE ročně příspěvek ve výši cca 10 miliónů korun a vzdáme-li se státní podpory, budeme muset omezit i teprve se rozvíjející sociální činnost, o dalších aktivitách nemluvě. Určitá možnost vyplývá z toho, že křesťané jako občané by měli mít právo spolurozhodovat o užití svých daní odváděných státu a část těchto daní by mohli dát k dispozici své církvi. Ne však na základě požadavku církve odvozeného z počtu členů (matrikové stavy jsou naprosto iluzorní a vedlo by to k různým pokušením a ekumenické rivalitě) či duchovních, ale formou dobrovolné církevní dané, tedy tak, že by jednotliví křesťane požádali, aby část jejich daní (úředně stanovená) byla převedena na konto určité církve či přímo sboru. Tím by došlo k poměrně spravedlivému a odůvodnitelnému přidělení části státních prostředků církvi a ukázalo by se mimo jiné i to, komu církev stojí aspoň za vyplnění žádosti. Kromě toho by stát mohl přispívat církvi v oblastech dotýkajících se jeho sféry působení, především ve školství a sociálních projektech. To však bude záviset na finanční situaci státu a na jeho hodnocení významu a prospěšnosti takovýchto aktivit církve.
Abych se však vrátil k farářským platům. Domnívám se, že jejich základem by měly být smlouvy mezi sbory jako zaměstnavateli a faráři. Obava, jak by to v současnosti dopadlo, je však oprávněná. Nemyslím tím, že by duchovní trpěli nouzí, ale stali by se na sborech značně závislými a představa, jaké by to asi mělo v prostředí dobíhající tradice důsledky, je odpuzující. To ovšem nic nemění na potřebě i zde nahradit centrální rozdělování privatizací, tedy materiální odpovědností sboru za svého faráře. Rozdíly mezi bohatými a chudšími sbory lze (podle modelu Skotské reformované církve) zmírnit určením minimální a maximální výše platu faráře a stanovením velikosti repartic úměrné ke konkrétnímu platu v tomto rozpětí. Platy by pak měly zůstat natolik neatraktivní, aby se farářskému povolání věnovali skutečné „blázni pro Krista“, zároveň však dostačující k zajištění zázemí a klidu pro práci, aby nedopadli jako někteří kazatelé, kteří přišli do Čech po vydání tolerančního patentu z Uher a museli bydlet v chlívku.
Na závěr několik čísel z pohledu odspodu (dle mého velmi hrubého odhadu): průměrný plat faráře 2000 Kčs, nemocenské a důchodové pojištění 1000 Kčs (dnes 50 % z mezd), bydlení a cestné 1000 Kčs, provoz sboru 1000 Kčs, repartice 1000 Kčs a jako určitá rezerva ještě dalších 1000 Kčs. Suma sumárum 7000 Kčs měsíčně = 70 lidí po 100 Kčs měsíčné (bez uvažované dobrovolné církevní daně a mimořádných sbírek). Tak co, stojí nám to za to?