Poslední srpnový den přinesla ČTK zprávu, že „kardinál Miloslav Vlk nepřijal pozvání na koncert britské skupiny Black Sabbath. Podle České biskupské konference jsou pro křesťany nepřijatelné symboly, které tato skupina propaguje, a některé její texty prý působí dojmem uctívání satana a černé magie“ (LN).
Takže Black Sabbath potřetí v Praze a opět se dostávají na „nekulturní“ stránky deníků. Lze očekávat modlitební hlídky za neuskutečnění koncertu a rozdávání nabádavých letáčků před jeho začátkem. Ještě dusněji je na Slovensku, kde má kapela vystoupit poprvé. Arcibiskup Ján Sokol protestuje proti koncertu skupiny, „jejímž programem je satanismus, vzývání ďábla a k jejímž symbolům patří obrácený kříž a číslo 666.“ Předseda KDH Ján Čarnogurský zase tvrdí, že „nošením obráceného kříže si členové Black Sabbath dělají z křesťanů posměch, což na Slovensku zakazuje trestní zákon“ (MfD).
Proč ta téměř hysterie kvůli jednomu koncertu, jakých teď už u nás bývají ročně desítky?
Black Sabbath mají nálepku satanistů již od dob svého vzniku na přelomu 60. a 70. let. Čert ví, jestli za to může více to, jaký si zvolili název, jejich koncertní stylizace, excesy původního zpěváka Ozzy Osbourna, obaly některých alb, temná a valivá hudba, či stejně temné texty, šátrající v zastrčených zákoutích našich myslí, v nichž lze občas nalézt i onoho Pána much. Ale zatímco jsme obvykle schopni zpozorovat, jak se z toho protivného sousedovic hajzlíka stal sympatický mladý podnikatel, Black Sabbath jsou pro mnohé navždy uzavřeni v šuplíku s kozlí hlavou a nápisem Neotvírat. V šuplíku, kde už dávno nejsou a kde dle mého soudu a vědomostí ani nikdy nebyli, jen se v něm tak trochu přehrabovali.
Vybavuje se mi scéna z F. L. Věka, kdy mladý student objeví v klášterní knihovně Libri prohibiti a ptá se představeného, proč tam jsou. „Abychom znali své nepřátele,“ zní odpověď. Osvícená doba temna. Netroufám si předpokládat, že biskupové, potažmo pan Čarnogurský před vydáním svého prohlášení studovali a snažili se pochopit, co měnící se skupina kolem kytaristy Tony Iommiho za minulých 25 let vytvořila. U poslední desky by je možná odradil už obal s comicsovou smrtkou, ale ruku na srdce, nejsou barvotiskoví Ježíšové, panenky Marie či Mistři Husové stejně morbidní a mnohým nepřijatelní? A není nám řečeno, abychom nehleděli na to, co je na povrchu?
Vědoma si pověsti, která se s kapelou táhne, nabídla agentura Interkoncerts panu Vlkovi, jako představiteli největší místní církve, setkání se členy skupiny, při němž by se mohl ubezpečit, že hudebníci opravdu nečpí sírou a kde by měl možnost v rozhovoru zjistit, jak se věci mají, jaké jsou skutečné názory „sabatů“ a co jsou jen pověsti či pomluvy. Co více bylo lze očekávat? Pan kardinál je moudrý a statečný muž a věřím, že jen špatné informace mu zabránily využít příležitosti dobrat se pravdy a vymanit četné nejen své ovečky z pomýlenosti. Je to totiž začarovaný kruh – Black Sabbath jsou od zlého, tudíž se nelze jejich desek dotknout ani špičkou boty, natož si je poslechnout a zjistit, že od zlého nejsou. Snad není však ještě církevní dogmatikou umlčeno apoštolovo slovo o osobním zkoumání dobrého a zlého, případně Ježíšovo o braní hadů holou rukou pro ty opatrnější. Škoda zmarněné příležitosti pootevřít vrata církevního ghetta a vymést aspoň něco z toho, co už bylo zpráchnivělo.
Ale proč tolik rozruchu kvůli jednomu koncertu? Nakonec je to jen další článek v řadě prohlášení odsuzujících Poslední pokušení Ježíše Krista, Jesus Christ Superstar nebo obrazy Martina Velíška. Kauza Kasarda taky ještě není zapomenuta. Ani pro Black Sabbath by případný zákaz bratislavského koncertu nebyl prvním. A koneckonců, když ne oni, najdou se v tom proklatém metalu jiné kapely, u nichž satanismus zdaleka nebyl jen stylizací (Venom) nebo jimž hudba sloužila vyloženě jako prostředek k vyjádření satanské ideologie (Mayhem). Proč to pro jistotu nevzít všechno jedním vrzem?
Nejde o hudbu, té útoky neškodí, jenom naštvou – a opravdu nechci tvrdit, že poslouchat black metal či cokoli jiného by mělo patřit k základním křesťanským ctnostem. Jde o věrohodnost a pravdivost církví jako společenství Ježíšových následovníků. Domnívám se, že evangeliu nemůže ublížit satanismus, tam jsou hranice jasně definovatelné a zřetelné. A pokud někdo nachází v černé mši naplnění prázdnoty v sobě, je to také vina nás křesťanů, že nedovedeme srozumitelně a neznetvořeně předat, co jsme sami dostali, slovo o svobodě, naději a smysluplnosti bytí. Že se nám příčí mít za bližní i ty, kdo se nám nehodí do party. Kristovu věc nezneváží posměvači ani zjevní nepřátelé, tu jsme schopni podrazit jen my, když si začneme myslet, že už máme Ježíše zmáknutého, že už sami vždycky víme, co a jak – když jsme pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého. Tam se ozývá to hadí syčení, hroznější než mečení stovek kozlů a jiných Luciferů. Tam se naplňuje obsah slova hřích = vzdalovat se Bohu.
Na koncert Black Sabbath nepůjdu, už jsem si pro letošek své vybral na Dylanovi a Youngovi, a to má ještě přijet Van Morrison. Ale být kardinálem…