Camusův atheismus je výjimečný. Nepopírá Boha z racionalistického stanoviska, nýbrž z důvodu své negativní víry. Camus věří, že Bůh není. Přesto vyvstávají před člověkem velké metafyzické problémy. Tak se francouzský existencialista venkoncem jeví být spíš náboženským myslitelem než filosofem. Jde mu o přesah člověka nad jeho pouhou hmotnou existenci, a tohoto přesahu dosahuje za pomoci metafory, mýtu. Jeho mýtus je arci ku křesťanskému mýtu opačný, antipodický. Zatímco v traktátu Mýtus o Sysifovi jde ještě o explicitní popis absurdní osoby, v beletrii tyto osoby představí sám děj. Camus svými romány Pád, Mor, Cizinec vystavěl obdivuhodnou katedrálu atheismu, vytvořil pozoruhodné a působivé podobenství člověka dvacátého století, sepsal jakési reverzní evangelium života bez Boha. Neboť Bůh není, a pokud je, tedy mlčí.
Baptisterium Pádu
Současného člověka budou podle právníka Clamence charakterizovat historikové jako toho, který „smilnil a četl noviny“. K morální zvrácenosti a neřesti se ovšem druží ještě neřest farizejství, moralismu a sudičství. Jakýkoli dobrý skutek lze učinit a také vysvětlit jako skutek pýchy. Monolog, který vede v amsterdamském baru MexicoCity zkrachovalý advokát, je příkladnou diagnózou moderního člověka, jeho dekadence. Onen muž je sám sobě soudcem a spolu se sebou soudí i svět.
„Nečekejte poslední soud. Koná se každý den.“ Ale co z toho? Vlastně ani žádný soud není: „Trest bez soudu je snesitelný, je to jen neštěstí“. Není soudící instance. Je jenom soud lidí. A tudíž není ani instance odpouštějící. Tváří v tvář akutnímu nebezpečí nedokázal hrdina románu pomoci a v jakémsi pokání se k tomuto svému selhání vrací. Není východiska, vina je fatální, „vždycky už bude příliš pozdě“. V Amsterdamu, ve městě koncentrických kanálů, připomínajících okruží pekla, si donekonečna uvědomuje prázdnotu své existence, která ho náhle zaskočila, a do této prázdnoty s sebou strhává celý svět. Je to pád.
Onen muž se jmenuje JeanBaptiste Clamence. Tedy Jan Křtitel, předchůdce Kristův, hlas volající ku pokání a ku křtu před blížící se pohromou, hlas vyzývající k obratu, vox clamantis. Ale Clamence je falešný prorok, který volá na poušti a neodchází, „Eliáš bez mesiáše, nasáklý horečkou a alkoholem… prst napřažený k nízkému nebi, chrlič kleteb na lidi bez zákona, na ty, co nesnesou žádný soud“. Spolu s protagonistou Pádu jsme ponořeni v bahno, ale nejsme očištěni. Hříchy nejsou skrze žádný křest obmyty. Ani odpuštěny být nemohou, protože zároveň jsou i nejsou. Camus se pokusil zavést kategorie hříchu, zákona a soudu bez Boha. Přesto, nebo právě proto jsou jeho hrdinové vinni jakoby bez důvodu, nešťastnou náhodou, nedorozuměním.
Dílo záchrany doktora Rieuxe
Camus vytáhl do boje s církevním učením o hříšnosti člověka. Znovu a znovu opakuje, že trpí nevinně. Na člověku je pácháno bezpráví a násilí. „Nikdo nebude nikdy svobodný, dokud budou existovat pohromy.“ Pavlovské zdůvodnění utrpení a smrti jako důsledku hříchu, Augustinovské učení o prvotním hříchu, Kierkegaardovská nemoc k smrti… od toho všeho se Camus programaticky odvrací. Odmítá představu smrtelného hříchu – hříšné smrtelnosti. Nemůže přijmout, že by smrt vešla na svět skrze jednoho člověka, jak učí apoštol Pavel. Nemůže přijmout představu kolektivního trestu.
A přece jeden člověk z románu Mor vyjevuje podstatu smrtící nemoci. Je jím zločinec Cottard, který je s morem tajemně spřízněn, schvaluje jej, katastrofa mu vyhovuje, protože sám už dříve žil ve strachu, že mu bude život ukrácen, jakmile bude dopaden a odsouzen. S příchodem moru do Oranu se rozpouští jeho osamělost v osamělosti všech. A jiná, nikoli nevýznamná postava románu zas formuluje tezi, podle níž jsme dávno zamořeni, protože zabíjíme nebo dáváme zabíjet.
Smrt vládne člověku. Tady povstává metafyzická otázka – tváří v tvář epidemii smrti, ať ji působí mor, válka, stav obležení. Smrt je vrchol absurdity, kterou podstupujeme. Je nesmyslné, aby ji jakýkoli člověk, třeba Ježíš Kristus přemohl.
A přece, bez Boha, bez Vykupitele hrdina románu Mor se smrtí bojuje. Mor je, jak říká, „nekonečná porážka“. Doktor Bernard Rieux je světec bez svatozáře, lékař chudých, nepřítel jakékoli nepravosti a nepoctivosti. Žije s městem napadeným morem, má soucit s jeho obětmi, spoluprožívá úzkosti spoluobčanů a sám prokazuje neobvyklou obětavost. Jediné ulehčení v jeho práci představuje láskyplný pohled jeho matky (mimochodem její oči jsou jednou černé, jindy hnědé až světlehnědé – sic!), která za ním přijela. V lásce mlčenlivé matky k synovi lze spatřovat skryté, typologicky takřka mariánské, zřídlo Rieuxova humanismu.
Shromáždil kolem sebe okruh pomocníků – učedníků. Těch, kteří pochopili, že je třeba se transcendentnímu nepříteli aktivně postavit, kteří se smrti pasivně nepoddávají, kteří revoltují. Je mezi nimi Jean Tarrou, bývalý zélóta – revolucionář s krvavýma rukama a zatíženým svědomím, hledající vnitřního klidu, který začal organizovat dobrovolné zdravotnické úderky. Přidává se Josef Grand, magistrátní úředník, dobrák od kosti, a hlásí se další, obyčejní lidé. Obsáhle je vylíčeno „obrácení“ cizího novináře Ramberta, účastníka španělské války, který původně neměl s městem nic společného. Nejprve „nahmatával onu strašnou svobodu, jakou člověk nalézá jen v nejhlubší bídě“. Posléze pochopil, že mor „se týká nás všech“, a zůstal s doktorem. Tito lidé, ač nevěřící, naznačují, že by mohlo existovat cosi jako svatost bez Boha. Do zápasu s morem se zapojí i doktorův antipod, páter Paneloux, jehož theologická orientace se vyvíjí: od farizejského zdůvodňování neštěstí jako trestu za hříchy – k „aktivnímu fatalismu“, k nepochopitelné, bizarní lásce k Bohu za každou cenu.
Když Tarrou jako jedna z posledních obětí moru umírá, lékař zapláče podobně jako Ježíš nad Lazarem, kterého miloval. Svatopis o Bernardovi Rieuxovi je psán ve třetí osobě, vypravěč užívá kromě vlastních zkušeností též pramenů, zejména zápisků Tarrouových, a na konci se dozvíme, že pisatelem kroniky je sám doktor Rieux.
Cizincovy pašije
Trojici románů, ono evangelium podle Camuse, uzavírá poprava. Nevadí, že Camus napsal nejprve Cizince, pak Mor, pak Pád. Co se týče evangelií, také byl prý nejprve tradován pašijový příběh a pak bylo přidáno vyprávění o Ježíšově díle a nakonec zprávy o křtu, pokušení a narození. Poprava je smrtí, kterou lze s jistotou očekávat. Absurdita života a jeho konečnosti je tak prožívána na doraz. Pro román na toto téma se nad jiné hodí ichforma. Zatímco v křesťanství je smrti dáván smysl, zde smrt nemá žádný smysl. Zatímco mnohdy soud vyjevuje pravdu soudící instance, anebo v případě zvrácené justice, pravdu oběti, v příběhu Meursaultově se žádná pravda nevyjevuje. Je to plichta.
Člověk jako cizinec na světě existuje a jako cizinec umírá. Jestliže Mor je vyhnanství a odloučení v nejhlubším slova smyslu pro množství lidí, Cizinec je v exilu sám a zcela osamocen. Že jsme zde cizinci, to věděl i svatý Pavel spolu s gnostiky, ale Pavel též postuluje, že „jsme se sami smířili s rozsudkem smrti, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé“. Takovouto eschatologii Meursault odmítá, jeho smrt je smrtí bez Boha. Přestože se exekuce blíží, cítí, že býval a že dosud je šťastný.
Muže ve vazbě nadmíru zaujala novinová zpráva, kterou nalezl mezi pelestí a slamníkem ve své cele. Referovala o Čechoslovákovi, který se vrátil po létech domů z daleké ciziny, ale matka a dcera ho nerozpoznaly a kvůli penězům zabily. Podobenství o marnotratném synu z Lukášova evangelia, jež bývá považováno za tresť křesťanské zvěsti, tu našlo svůj negativní protějšek: není žádného návratu k laskavému otci.
Kde je tedy přesah absurdní osoby? Nemá víru, nýbrž vědomí. Nemá naději, i když má touhu po smyslu, jehož se v kosmu nedostává. Je jenom přítomnost. A láska. Ta Camusovým hrdinům zůstala. Albert Camus je znamenitý spisovatel, jeho evangelium je dobrou zprávou o člověku. Nikoli o Bohu.