Paní profesorka byla vzděláním filosofka, filosofii se však soustavně a odborně nevěnovala, nedala si práci s vypracováním svého filosofického systému, neoperovala se svým vlastním filosofickým slovníkem. Tak ji charakterizuje Ladislav Hejdánek. Byla filosofka, či ne? Hejdánek se tomu zdvořile, ale dosti výrazně brání v textu „Vztah mezi filosofií a theologií jako filosofický problém“ věnovaném jí k narozeninám (1983), nyní znovu částečně otištěném ve svazku č. 5 „Ve světě a ne ze světa“. Za filosofické téma Hejdánek považuje její život, filosofický a theologický „Sitz im Leben“, ne její filosofii.
S Hejdánkovou charakteristikou myšlení paní profesorky souhlasím v bodech, které se týkají jejího filosofického systému, ne v bodech ostatních. Samozřejmě podepíšu to, že paní profesorka představuje strhující životní příklad a že její život by se mohl stát filosofickým tématem, ale chci také poukázat na výrazný příspěvek paní profesorky k filosofii a polemizovat s tou odborností. Paní profesorka po válce napsala dvě vynikající práce z oboru politické filosofie. „Obec Platónova a obec Augustinova“ a „Původ a význam lidských práv“. Tyto dvě práce jsou dle mého názoru až do dnešního dne tím nejlepším, co bylo v oboru politické filosofie u nás napsáno. Ani Patočka, ani Hejdánek, ani nikdo jiný podobnou práci nenapsal. Druhá práce se navíc může pochlubit jedinečnými Wirkungsgeschichte. Přesto, že byla napsána v roce 1949, stála nejprve u zrodu Nové orientace a stala se znovu aktuální v sedmdesátých letech, zvláště v souvislosti s vystoupením Charty 77. Tato práce se stala základním inspiračním zdrojem a filosofií občanského hnutí za lidská práva a politickou svobodu Charty 77, a nakonec bychom si mohli položit otázku, zda by bez tohoto textu a bez toho, k čemu všemu už dříve tento text přispěl, a k čemu přispěla paní profesorka svým učitelstvím, předáváním víry a lásky k pravdě od člověka k člověku, vůbec byla listopadová demokratická revoluce. Zmíněná práce je také naším prvním poválečným a dlouho jediným teoretickým pojednáním o demokracii a jejích myšlenkových základech.
Rád bych krátce srovnal paní profesorku s Karlem Popperem. Popper byl přesně o půl roku starší než paní profesorka, narodil se 28. 7. 1902. Po první světové válce byl, podobně jako paní profesorka, několik měsíců přitahován marxismem. Poppera marxismus přitahoval v roce 1919, paní profesorku v roce 1920. Na demokracii mu záleželo podobně jako paní profesorce, ovšem druhou světovou válku nestrávil v odboji a ve vězení jako paní profesorka, ale v novozélandském exilu, kde pilně pracoval na své „Otevřené společnosti“. Šlo mu o filosofii demokracie, filosofii otevřené společnosti. Nepřáteli otevřené společnosti na filosofickém poli jsou dle Poppera především Platón, Hegel a Marx. Paní profesorka v době, kdy Popper na svém tématu pracoval na novozélandské univerzitě, promýšlela téma lidských práv a studovala dostupného Platóna a Augustina v německém kriminálu v Polsku. Popper své téma otevřené společnosti opřel o Perikla, Sókrata, některé sofisty a křesťanský individualismus, zvláště jak se s ním setkáváme v politické filosofii Locka, Kanta, J. S. Milla. Paní profesorka píše neméně kriticky v „Obci Platónově a Augustinově“ o Platónově politické filosofii, v níž nevidí žádné záruky svobody. Hlavní nebezpečí spatřuje v tom, že Platónova obec je metafyzickou entitou, kdežto jedinec je pojednáván jen jako nesoběstačné individuum, část vyššího celku, kterým je obec; komplexním celkem v tomto pojetí je pak kosmos. V tomto smyslu se jí jako mnohem nadějnější a z hlediska lidských práv i demokracie jeví perspektivnější pojetí Augustinovo, v němž je obec jen lidským, ne metafyzickým zřízením. Největším nebezpečím pro lidská práva a demokracii se paní profesorce jeví podobně jako Popperovi filosofický monismus představovaný Hegelovou a Comtovou filosofií, a potom hlavně marxismus. Vlastní založení lidských práv je u paní profesorky možné na reformační theologii, hlavně kalvínské, a především na její anglické disidentské a americké puritánské interpretaci a praxi, dále ve filosofii Lockově, Kantově, Millově a Masarykově. Blízkost k Popperově filosofii je víc než nápadná, největší rozdíl vidím v tom, že Popper tuto filosofii promýšlel a dále propracovával ve svobodné Británii, kdežto paní profesorka v nesvobodném Československu.
Ve filosofii zůstala paní profesorka nedoceněna navzdory svým vynikajícím výkladům a kritice marxismu. Paní profesorka dokázala vylíčit a vyložit marxismus se vším jeho patosem, společenskou kritikou, vnitřním napětím, nárokem na pravdu, nárokem na následování i eschatologickým příslibem. Dokázala ukázat jeho přitažlivost i oprávněnost jeho společenských analýz, jeho touhu po osvobození člověka i společnosti. Jako významný přínos a klad vždy uváděla pozitivní ocenění práce a objev sociální problematiky. Zároveň ovšem ukázala všechna možná zneužití původních Marxových, nejen až Leninových či Stalinových myšlenek. Zneužití myšlenek nesledovala jen v akademických textech, ale sledovala, studovala a vykládala je i v historických souvislostech a uskutečněních. Velmi přesvědčivě ukazovala jejich utopičnost, ideologičnost, majetnický vztah k pravdě a nerespektování celosti a práv člověka.
Ve svých studiích z let padesátých až osmdesátých se paní profesorka jeví spíše jako theoložka než filosofka. Bylo to asi dáno tím, že byla oslovena spíše theology než filosofy. Z domácích theologů to byl J. L. Hromádka a J. B. Souček, z evropských theologů především Karel Barth a Dietrich Bonhoeffer. Ale tak jako paní profesorka nevypracovala žádný filosofický systém, tak nevypracovala ani žádný systém theologický. V tom smyslu zůstala věrna programu civilní interpretace a zůstala srozumitelná a přístupná i netheologům a nefilosofům, což však vůbec neznamená, že by se nevyrovnávala s myšlenkami theologů a filosofů v jejich obtížnosti a náročnosti. Její síla spočívá v jejím svobodném a odpovědném myšlení.
Nebojí se slova Bůh; tvrdí, že Bůh je s námi nesouměřitelný, bude nám muset odpustit především naše dobré skutky, jak ráda zdůrazňovala. Nelze ho uchopit žádnou objektivací ani abstrakcí, žádnou modlou, a to ani modlou myšlenkovou, modlou, kterou se může stát filosofický či theologický systém. Bůh je nám přístupný pouze vírou. Její Bůh je Bohem starozákonních proroků, Bohem Ježíše Krista, Bohem Augustina, Bohem disidentů, puritánů a písmáků, Bohem Masaryka a Bonhoeffera, Bohem politických vězňů, Bohem vězňů svědomí, ale i Bohem prostých věřících, Bohem člověka žijícího z víry a jednajícího ve víře.
Paní profesorka má pochopení pro novověké úsilí o emancipaci a osvobození člověka, které šlo ruku v ruce se sekularizací světa. Stojí na straně člověka, který se vymaňuje z pout, do kterých ho svázal feudální, později kapitalistický systém, náboženství, společenské hierarchie závislé na době, geografické poloze a národních, evropských i světových dějinách. V tomto směru byla paní profesorka nejen filosofka a theoložka, ale i vynikající historička, socioložka a znalkyně dějin státu a práva. Ale varovala před každým sebezbožněním člověka, národa, rasy či náboženství. Proto také dokázala ve velkém předstihu upozorňovat na problémy civilizační, které ostatním našim filosofům tehdy zůstávaly skryty. Už v padesátých letech přednášela o problémech technické civilizace a 1. září 1971 (pokud si to dobře pamatuji) jsem ji v prosetínském kostele poprvé slyšel mluvit o ekologických problémech a Římském klubu. O ekologii se u nás poloveřejně začalo diskutovat až po Chartě, koncem sedmdesátých let, a první publikace vyšly až v letech osmdesátých.
Přes všechno její pochopení pro lidskost a sekularizaci, horizontální rozměr lidského života na zemi, nikdy nezapomíná na vertikálu, její myšlení je christocentrické, Kristus se nachází v místě, kde se protíná horizontála s vertikálou – tím to však pro ni nekončí, ale začíná. Člověk je v jejím pojetí svobodný se svobodou i k hříchu. Svoboda v jejím pojetí není svobodou liberální, ale svoboda, která úzce souvisí s otázkami, jaké mám poslání na světě, co mám dělat, komu mám být bližním, abych nesl či nesla zvěst evangelia do světa. Zdůrazňuje, že člověk je tu pro druhé, a tato otevřenost pro druhého je pro ni vždy také otevřenost k dialogu, k dialogu s marxisty, k dialogu s katolíky i k dialogu s protestanty, mezi nimiž vždy patřila k menšině. Tato otevřenost k dialogu pro ni nikdy neznamenala nějakou liberální bezbřehost, ale jasné formulování názoru svého a respekt k názoru a osobnosti druhého. Bod, ve kterém se s druhými stýká a ze kterého nikdy neustoupila, je demokracie jako základní prostředí pro dialog a respekt k lidským právům jako její sekulární základ. Svým životem a působením příchod demokracie k nám předjímala a připravovala.
Její odborné spisy vyšly poměrně brzy po revoluci, ale to, co se ukazuje v těchto nových Spisech, které vydává Eman, ukazuje nejen plastičnost, hlubokost a jemnost, s jakou paní profesorka promýšlela problémy člověka, světa, dějin, křesťanství, civilizace atd., ale odkrývá i zcela nové aspekty její osobnosti. „Vratislavský deník“ otištěný ve svazku věnovaném lidským právům či próza „Arlette“ ve svazku „Čemu nás naučila válka“ jsou skvosty naší válečné a vězeňské literatury, přestože dosud nebyly našimi literárními kritiky objeveny. Jejich síla nespočívá ve vynikající spisovatelské technice, ale v hluboké lidskosti, solidaritě, odvaze a statečnosti zakotvené v opravdové víře. Možná je ještě příliš brzo na to, abychom dokázali pochopit a zhodnotit její přínos filosofii, její vlastní verzi Masarykovy a Rádlovy nepolitické politiky, její lví podíl na vítězství demokracie v naší zemi, vůbec to, co pro nás svým mimořádným intelektuálním a životním úsilím vykonala. Ale to, že vycházejí její spisy, že se na ni alespoň v malých kroužcích vzpomíná, je (dle mého názoru) dobrým vkladem do budoucna.
Zda budeme paní profesorku považovat za filosofku nebo ne, záleží na tom, jak si vymezíme filosofii. Její dílo je ukončeno z toho hlediska, že ona už není mezi námi. Zdaleka však není ukončeno z hlediska našeho pochopení a naší interpretace. Jestliže si filosofii vymezíme jako budování filosofického systému stojícího na přesných pojmech a definicích, filosofkou by nebyla. Když si filosofii spolu s Hejdánkem v návaznosti na Rádla vymezíme ne jako lásku k moudrosti, ale jako lásku k pravdě, potom paní profesorka nepochybně filosofkou byla. Kloním se k možnosti druhé a tím také ke kladné odpovědi na naši otázku. Když ji nebudeme považovat za filosofku, tak tím paní profesorce nijak neuškodíme, ona samotná se touto otázkou netrápila. Neuškodili bychom však filosofii, sobě, jejím žákům a čtenářům?
K otázce pravdy zmíním ještě jednu okolnost. V roce 1948 měla paní profesorka veřejnou přednášku pro Ymcu a v té přednášce se ptala: Jak vítězí pravda? Otázku zodpověděla takto: Pravda vítězí jen naší pravdivostí. Jsem přesvědčen, že v životě a díle paní profesorky pravda vítězila. Možná, že mnohem důležitější než to, zda byla filosofka či ne, je právě skutečnost, že vydávala svědectví pravdě a pravda k nám skrze ni promlouvala. Snažme se naslouchat té pravdě, která je skrytá, ale může k nám promluvit.
Předneseno na semináři v Brně, dne 23. ledna 1999.