rozhovor s Pavlem Hlaváčem, emeritním farářem ČCE a bývalým dokumentaristou Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV)
Na letošním kurzu Spolku evangelických kazatelů ses pokoušel vést jakýsi řez napříč synody ČCE. Jaký byl základní motiv?
Při zpracování materiálu k referátu na téma „Zápas o udržení zásady presbyterně synodního zřízení“ (kde jinde než tady za komunistů) jsem si uvědomoval, že to byl opravdu zápas, že se odehrával na všech úrovních života církve, sborů, farářů i laiků, ale nejzřetelněji, protože veřejně a viditelně, se vedl na synodech. Mohl se vést právě díky nikdy nepotlačeným principům presbyterně synodního zřízení, které souvisejí s reformací a demokracií. Ony zřizují církev svébytnou a svobodnou, nemanipulovatelnou žádnou vnější mocí, nevěstu okrášlenou nebeskému Pánu, jež má zaslíbení, že ji ani brány pekelné nepřemohou.
Sledoval jsem v dostupných materiálech přípravu na synody, jednání synodů, způsob, jak jednání vedlo předsednictvo, jednotlivé diskusní příspěvky, návrhy, hlasování, výsledky voleb, poselství a usnesení synodů, pozdravy hostů, zvláště vystoupení zástupců státní správy (nesoucí se v duchu nabídky cukru, ale někdy i rozhněvaně, v duchu hrozby bičem). To mi umožnilo poměrně plastický pohled na vedení a průběh toho zápasu. Navíc ten obraz jako pamětník a „galerista“ XII.–XXIV. synodu (roky 1956–1989/90) mohu doplnit i o zkušenost, jak jsem osobně vnímal dobovou atmosféru. Zde považuji za důležité povědět, že velice často napomínaná a snad i několikrát vyklizená galerie vinohradského chrámu Páně nebyla pouze pozorovatelem zápasů o svobodu církve uprostřed nesvobodné společnosti, ale významným a platným účastníkem toho nelehkého zápasu, o němž je řeč.
Než se dostaneme k synodům, chceš něco říci o roli presbyterně synodního zřízení ve vztahu ke státní moci?
S presbyterně synodním zřízením naší církve měla státní správa problémy, potíže a těžkosti vlastně po celou dobu trvání totalitního režimu. To bylo naprosto logické, to bylo v pořádku. Nemohlo tomu být jinak. Křesťané, jak psala paní profesorka Komárková, byli a jsou v konfliktech „…s institucemi osobujícími si ultimativní rozhodování nad člověkem.“ Takovou institucí nebyl jen komunistický režim, tou byl i císařský Řím, mocná inkviziční církev a mnoho dalších uzurpátorů v dějinách. Pán církve si však vždy zachoval a zachová ty, kteří nesklánějí kolena před Baalem. Ano, byly to zlé časy po únoru ’48. Však také oč snadněji je naše církev oproti jiným, především římské církvi přestála, tím větší je náš vyznavačský deficit.
Řekl jsem, že státní správě komunistického režimu způsobovalo presbyterně-synodní zřízení naší církve problémy, potíže a těžkosti a že z toho pro církev nic dobrého nevzešlo. Mnohem nebezpečnější situace pro církev však nastala, když presbyterně-synodní zřízení začalo vadit vedení naší církve. Otevřená svobodná diskuse, nezávislé rozhodování v souladu s odpovědným svědomím však nikdy nepřestaly na synodech zaznívat.
Právě synody a jejich jednání leckdo uvádí jako doklad, že českobratrská církev o sobě rozhodovala i v době komunistického tlaku bez vnější manipulace.
Takto všeobecně to bohužel tvrdit nelze. Je třeba hledat odpověď na otázku, do jaké míry ČCE na jednotlivých úrovních té vnější manipulaci mocenských aparátů totalitního režimu podléhala a do jaké míry jim dokázala čelit.
Co máš na mysli?
K manipulaci s církvemi totalitní režim využíval dvě organizační struktury. Oficiální a viditelná byla centralisticky strukturovaná státní správa, jejíž starostí byl dohled a dozor (státní úřad a příslušné sekretariáty pro věci církevní na krajích a okresech). Skrytě a výhrůžněji působila Státní bezpečnost, jejíž příslušné složky měly za úkol zastrašování a represi. Samozřejmě, že církve nebyly jediným objektem státního dozoru a sledování. Na kom jiném si však měl režim vylámat zuby?
Které synody mohou být důvodem hrdosti, které naopak zahanbují?
Jeli hrdost alespoň částečně synonymem pýchy, pak odpovím příslovím pýcha = hrdost předchází pád. Jak já byl hrdý na svou církev po 16. synodu v r. 1969! Poselství „Synod svému národu“ nastavilo vyznavačskou úroveň, a ta se měla hájit do hrdel a statků. Jenže za pár let tatáž církev byla ochotna zapřít nos mezi očima.
Kdy a jak se na synodech tento obrat začal prosazovat?
Došlo k tomu zhruba mezi zasedáními 17. a 18. synodu. 17. synod v roce 1971 se ještě zastal obětí počínající normalizace, požádal o amnestii pro politické vězně a zastal se lidí propouštěných ze zaměstnání po ideologických prověrkách.
Tento synod byl státní správou velmi negativně hodnocen a na synodní radu byl vyvíjen veliký nátlak, kterému podlehla, ač podlehnout nemusela a neměla. Když budete číst úpěnlivé dopisy paní prof. Komárkové, adresované představitelům SR, přesvědčíte se, že nebyli jen špatní rádci, jako synodní kurátor synodnímu seniorovi a profesorský sbor celé SR. A paní profesorka jistě nebyla jediná. Vždy pak ještě zůstává Písmo svaté se svým doporučením: více sluší poslouchat Boha než lidí. V únoru 1972 adresovala SR všem seniorátním výborům, staršovstvům a kazatelům hanebný dopis, v němž nejen reprodukuje hodnocení církve státní správou: „…zvláště poselství Synod svému národu z r. 1969 hodnotí státní správa jako projev vysloveně politický a k dnešnímu dění negativní… soudí, že ani na 17. synodu ani po něm církev v podstatě nezměnila stanoviska…“, ale sama toto hodnocení přijala za své. V jejím jazyce se začínají objevovat bláboly o „pozitivních stránkách socialistické výstavby v naší zemi“, o tom, že vše je dobově podmíněno – málem že každá doba má svou pravdu – a aby Pán potěšil srdcí našich.
V říjnu 1971 ještě synod litoval, že státní moc trestně stíhá faráře Jana Dusa, který neodstranil provolání 16. synodu ze sborové vývěsky. Nyní – v únoru ’72 – se celá SR distancovala od řady dalších zatčených členů naší církve.
Jak na tento obrat synodní rady reagoval 18. synod z r. 1973?
Ten musel reagovat již i na řadu masivních represivních opatření státní správy: bylo odebráno několik státních souhlasů, zastaven časopis pro mládež Bratrstvo, zakázány lesní brigády, začaly zastrašovací kroky vůči SČEDu. Na tomto synodu probíhal už dramatický zápas dvou orientací a dvou agentur v církvi.
Přípravu 18. synodu již státní správa nepodcenila. Po ještě vzdorujícím 17. synodu si uvědomili, že musejí nasadit jiné páky. Začali být vyhledáváni tzv. pozitivní duchovní, s nimiž o obnovení důvěry a zlepšení vztahů mezi církví a státem nehovořili už jen „pracovníci církevních sekretariátů všech stupňů“, ale i představitelé „jiných výkonných orgánů naší společnosti.“ Pod tímto eufemismem (citováno ale z mnohem pozdějšího dopisu SR) se skrývají příslušníci Státní bezpečnosti.
Pavel Černý (pracovník Sekretariátu pro věci církevní a autor ideologických analýz a příruček pro pracovníky v oblasti státní církevní politiky) v jedné z nich hodnotí 18. synod slovy „Dosažené úspěchy v plnění linie XIV. sjezdu KSČ ve všech oblastech života naší společnosti umožnily konání 18. synodu… který v podstatě odmítl negativní opoziční tendence předchozích synodů, jejich reakční politickou linii anuloval a naznačil cesty ke spolupráci se socialistickým státem.“ Pochvaluje si i poselství synodu, „v němž ČCE přijala socialistické zřízení … nikoli jako pouhou nezbytnost, nýbrž z vnitřního přesvědčení.“
Čiší z jeho slov spokojenost, podložená realitou, nebo i v této době připouští, že soukolí ovládnutí církve neběží stoprocentně hladce?
Za zmínku stojí, jak referuje o laicích. Pochvaluje si, že synod z r. 1975 pokračuje v „nastolené linii“. Vítá zvolení dvou „přijatelných“ laických členů SR. Zároveň si ovšem všímá toho, že „…Nová orientace získala pro své členy morální podporu… Novým jevem bylo, že s provokativními požadavky vystupovali laičtí členové Nové orientace.“ Nejvíce ovšem státní správu popudilo, že synod zcela nedisciplinovaně a proti všem pečlivým agenturním přípravám poukázal na „diskriminaci věřících“ v ČSSR a všem kazatelům bez státního souhlasu byl poslán ze synodu „zvláštní pozdrav“.
Synodní rada ovšem dále podléhala tlaku na desolidarizaci s těmi, které postihla státní mašinerie. Tak např. ve svém dopise z 9. 6. 1975 upozorňuje seniory, že na pastorální konferenci mohou být zváni jen ti důchodci, „kteří neodešli do důchodu v důsledku odnětí souhlasu k výkonu duchovenské služby.“ Po zmínce o protestu studentů při slavnosti v Salvátorském chrámu dopis končí vskutku kaifášovsky: „pro nerozvážnost počínání jednotlivců dostává se do krizové situace celá církev.“
Jedním z nejdramatičtějších byl 20. synod, konaný v říjnu 1977…
Tam se projednávaly záležitosti související s Chartou 77, podáním 31 členů ČCE Federálnímu shromáždění, a především s tím, jak na to reagovala fakulta a církevní vedení. (Mimochodem osm fakultních tezí z května 1977 považuji za nejhanebnější dokument v dějinách českého protestantismu). Synodem měly být schváleny důtky a měl být přijat kárný řád, podle něhož mohlo za politicky motivovanou činnost dojít až k vyloučení církve. Nic z toho synod vlastně neschválil. Zájemcům o tuto problematiku doporučuji číst 4. svazek spisů B. Komárkové: O svobodu svědomí (Eman 1998), 15. dopis Ladislava Hejdánka z knihy: Dopisy příteli (Oikumene 1993), rozhovor s Janem Šimsou: Theologicky nezvládnuto (Protestant 1999 č. 2 a 3). Základní dokumenty z té doby jste ostatně tiskli v Protestantu r. 1997.
Důležitým pramenem, na který bych se v této chvíli soustředil, je samotný zápis ze synodu. Zachycuje mj. rozpravu ke Zprávě synodní rady a návrhy, podané v jejím rámci. Zpráva synodní rady tehdy angažmá evangelických disidentů podávala jako projev nekázně vůči vedení církve, nerespektování církevní instituce, rozbíjení jednoty. Důležité tehdy bylo, že nejeden z diskutujících odmítl takovýto výklad – a doprovodil to návrhem, aby synod zprávu SR nepřijal nebo pouze vzal na vědomí. Přesně problém ve svém příspěvku vystihl Pavel Tůma: „Synodní rada se domnívá, že bude-li vybavena pravomocí kázeňsky postihovat úchylkáře od linie, kterou pokládá za správnou, stane se její břemeno lehčí a snesitelné. Tato praxe, dnes běžně užívaná ve světské politice, také pod pohrůžkou udržení jednoty, se nám nyní dere do církve proti jejímu zřízení i zásadám.“ Na opačné straně spektra stojí příspěvky, které teatrálně podporují kárná opatření, vyslovují vedení církve nekritickou loyalitu – nebo také angažovaně upozorňují, že zatímco v Sovětském svazu baptisté rostou, na Západě nerostou.
Domníváš se, že se podle zaměření diskusních příspěvků dá rozpoznat, kdo jednal podle instrukcí StB a kdo ne?
Ano, to se dá rozpoznat, neboť instrukce StB byly většinou v protikladu k zájmům církve, nebo lépe řečeno: v rozporu s tím, co bylo pro církev dobré. I když i v této sféře se hrály zpravodajské hry, aby se vše co nejvíce zamotalo. Nepoznáš třeba, kdo byl agentem a kdo jen mluvil a jednal bratrsky ovlivněn agentem. Ale o to přece nejde. Kdo by si přece býval mohl myslet, že StB tady je pro dobro církve. To si bude každý zodpovídat sám za sebe někde úplně jinde, když nebyl za 11 let schopen vyznat a přijmout odpuštění ještě od někoho jiného než sám od sebe za to, že spolupracoval i když třeba nic nepodepsal.
Je to však zajímavé, protože to všechno pěkně ilustruje závažnost a naléhavost toho zápasu, který se v církvi a na synodech vedl. Prostě „byl boj na zemi,“ ovšem ve znamení boje na nebi. Komunistický režim si sice na církvi moc zuby nevylámal, ale zdaleka se mu nepodařilo prosadit všechno, co chtěl.
Lze vyvodit, čeho pomocí svých spolupracovníků chtěla StB dosáhnout?
Cílů byla celá řada:
• aby nic nevybočilo z normalizační šedi
• aby byla izolována Nová orientace – zejména od studentů
• aby rezistence církve zůstávala pasivní
• aby byly na synodech odstřeleny všechny nekonformní návrhy z těch ne zcela uhlídaných konventů
• aby se synody a jiná církevní grémia nezastávala těch, kterým byl odebrán státní souhlas
• aby v žádném případě nebyli voleni do církevních funkcí ti, kteří by byli nerozumní či nevyzpytatelní (co kde řeknou, co podepíší, co podpoří, co, nedej Bože, v potrhlé svobodě udělají), kteří by nebyli ochotni zaplést se do „jha služebnosti“.
• aby v každém případě byli do vybraných funkcí zvoleni jimi vytypovaní kandidáti
• a hlavně aby byly vytvořeny předpoklady pro přímé ovlivňování veškeré činnosti naší církve do budoucna.
Chvála Bohu, že ta „budoucnost StB“ skončila z našeho pohledu ve dvanáct let staré minulosti. Takže na cestě pouští budeme podle biblického modelu bloudit ještě dalších 28 let. Nebo snad déle?
Otázky kladl Tomáš Trusina