Marně bychom hledali mezi českými mysliteli 20. století osobnost stejného zaměření a významu. Snad jen Jan Patočka v posledním desetiletí svého života směřoval podobným směrem a se stejnou intenzitou, jak naznačuje zejména esej „Evropa a evropské dědictví do konce 19. století.“ Ostatně, věnoval ho roku 1973 paní profesorce Komárkové k sedmdesátinám. Později byl esej vydán v samizdatovém souboru textů pod názvem „Kacířské eseje“, které pak roku 1990 vydala též Academia.
Autorka se nenoří do mystéria, svátostného prostoru, nemá vidění. Jde tu o vědomí Boží blízkosti, probojované v jeremiášovském dialogu zámlk a nesouhlasu, blízkosti odkazující ke Kristu i k soudu probíhajícímu nad Evropou, blízkosti ochraňující a vysvobozující.
Bytostně prožívaná blízkost takto chápaného Boha dává autorce vhled do vlastní situace, porozumění pro zoufalství i rezignaci těch, kteří si nekladou otázky po smyslu evropské cesty. Uprostřed válečných zpráv o neustále nových německých vítězstvích vyrůstá hlubší tázání, důležitější než registrace hrozivých výher. Autorka se ptá na celkový charakter Evropy. Proto německá vítězství v sovětském Rusku hodnotí jako „divný soud“ nad pyšným a mělkým atheismem. „Divný soud“, protože vítězství fašismu znamená konec Evropy, konec hodnot zakotvených v křesťanství. Proto se táže tak zásadně: „Je možné, aby osud a budoucnost Evropy bylo něco jiného než křesťanství? (s. 14)
Paní profesorka se však teskně neohlíží po křesťanských imperiálních nárocích, jde jí o lidská práva, reformující se a reformační Evropou inspirovaná – Evropou vytvořená i pošlapávaná.
Adventní Boží blízkost a osud Evropy – to jsou pro profesorku Komárkovou dvě nepřeslechnutelné výzvy. Rozhovor s autorkou z roku 1990 (s. 103–110) to potvrzuje. I znalci jejího díla čtou vratislavské svědectví o adventní Boží blízkosti vlastně poprvé, o to však pozorněji. Z vratislavského vězení zaznívá její svědectví obzvlášť naléhavě, ač autorka s publikováním vratislavského textu souhlasila jen s rozpaky a skromnou cudností sobě vlastní. Filosofičtí i theologičtí „nevěřící Tomášové“ se konečně setkávají s „důkazem“, že téma Boží blízkosti paní profesorku provázelo jejím životem a bylo přítomno i později v Brně, v době civilněinterpretačních a pak zase i „normalizačních“ zápasů. Adventní zvěst o Boží blízkosti se stává hermeneutickým klíčem, který zvýrazňuje nesmazatelné rysy jejího díla. Nikoli Bůh filosofických deistů a theologických spekulantů, ale živě promlouvající Bůh Abrahamův, Izákův, Jákobův a všech oněch důvěřujících, pro něž se biblická zvěst stala výzvou, pozváním na cestu víry. Paní profesorka se bránívala, když ji někdo zahrnoval mezi jen spekulující nebo do „šuplíku píšící“ myslitele, proto k sobě přitahovala žáky a její dílo se stávalo výzvou pro každodenní život.
Závažným editorským počinem Mileny a Jana Šimsových došlo k zpřístupnění nejen Vratislavského deníku, ale i několika dosud oficiálně nepublikovaných textů (O dvojím individualismu; Nárok a zaslíbení), zároveň s třemi stěžejními (V čem kotví lidská práva; Reformace a moderní stát; Lidská práva a křesťanství). Jednotlivé statě prvního dílu souborného vydání spisů Boženy Komárkové připomínají těm, kteří se rádi toulají Evropou nebo se slastně noří do momentálního přílivu náboženskosti a prskají na humanitu, že desakralizovaný a přesto důstojný svět nadále zůstává podložím naší civilizace. Desakralizace světa nutně nemusí znamenat „ulámání hrotů biblickému transcendentalismu“. Odborníkem na ulamování se naopak stal středověký křesťanský systematik největšího kalibru – Tomáš Akvinský (s. 50). Učíme se dívat na křesťanské sloupy Evropy z jiného hlediska. Autorka kongeniálně předjala diskusi, která naštěstí ještě neodezněla a nabývá opět na intenzitě. Díky paní profesorce se stávají směrodatnými hermeneuty biblického svědectví a evropské tradice M. Buber a E. Lévinas, M. Balabán a M. Mrázek, L. Hejdánek a K. Jaspers, K. H. Miskotte a G. von Rad, J. Patočka, P. Ricoeur a H. Arendtová. Ke jmenovaným náleží ještě někteří další, kteří nepospíchají do postevropského „světověku“, promýšlejí transformaci Evropy a stávají se výzvou pro věky příští.