Božena Komárková náleží k inspirujícímu filosofickému proudu, který kromě filosofie zkoumá biblická témata a navazuje na autory, kteří jsou inspirováni biblickou tematikou, zejména problémem boží spravedlnosti a morálního zákona, a na druhé straně problematikou etiky a lidské ne/spravedlnosti. Komárková pokračuje v díle, které ve starověku započal nábožensky filosofující autor biblické knihy Kazatel, rabínsky a mudroslovně vzdělaný Ježíš Nazaretský, rabínsky i filosoficky vzdělaný apoštol Pavel, rétoricky i evangelijně ovlivněný Aurelius Augustin, filosoficky vzdělaní teologové a biblisté Jan Hus, Jan Amos Komenský, biblista Slavomil Daněk či fenomenolog a biblista Milan Mrázek a některé další výrazné nizozemské náboženské osobnosti: K. H. Miskotte, Nico ter Linden, Theo de Boer či francouzský filosof a hermeneut Paul Ricoeur, přičemž nizozemští myslitelé ovlivnili zejména české katechetické prostředí posledních třiceti let. Pro všechny výše jmenované byla charakteristická základní obeznámenost s výraznými filosofickými školami své doby a zároveň pro ně byla inspirací biblická svědectví různých období. Pro své současníky srozumitelně zpřítomňovali principy biblické spirituality, jejímž horizontem je Boží spravedlnost, a proto i lidské zrcadlení této spravedlnosti v mezilidských vztazích.
Ve své poslední veřejné přednášce (16. ledna 1993 v Brně v Betlémské kapli) zavrcholila Božena Komárková své celoživotní dílo myšlenkou, že naše lidská společenství jsou řízena nejen zmatečnou lidskou spravedlností, ale též božím milosrdenstvím: „Na konci tohoto našeho aiónu se může věřící mysl zasažená evangeliem obrátit k Tomu, který je zdrojem vší naděje.“ (sv. 3, s. 18) A podle paní profesorky je nutné životními příběhy svědčit o slávě Boží – aby naše děti a vnuci „dovedli svůj život vést tak, aby chápali, co to je sláva Hospodinova. Že to jest život, že to jest věčnost.“ (sv. 3, s. 20)
Rokování s Hospodinem
Komárková překonala pozitivistickou i volnomyšlenkářskou myšlenkovou nadřazenost, pročistila ymkařsko-křesťanský žargon (rádlovsko-hromádkovského ptydepe, jak si na něj v jednom dopise stěžovala) a ponořila se do biblické řeči, aby v nacistickém válečném vězení dosvědčila, že je možné hovořit o slávě (přítomnosti) Boží či jinak řečeno: jeremjášovsky rokovat s Hospodinem. Lze prožít oslovení samotným Bohem, který není bohem filosofů nebo mágů, ale slovo aktuálně promlouvající do našeho svědomí, a my odpovídáme, ač nám se to jeví, že promlouváme jako první. Tak to konečně zaznívá i z vězeňského Vratislavského deníku Boženy Komárkové: Před desíti dny jedna z nás zemřela bez paprsku světla ve svém opuštění. Bez slova účasti, bez laskavého pohledu. Samota mezi lidmi nepřátelského srdce je strašnější než les a pustina bez lidí. Chtěla jsem se ptát se vzpourou v srdci: viděls ji, Pane? Ale vzpoura je zbytečná. Kristus ji viděl! Zná sám tuto smrt? Pod jeho křížem plakala matka. Kolem ní neplakalo ničí lidské srdce. (Božena Komárková, Vratislavský deník, in Božena Komárková, Lidská práva, Eman 1997, s. 20. )
Jen pozitivní právo
Zápas o lidskou důstojnost ji tedy provázel i ve vězení. Evangeliem zbystřené svědomí jí nedovolilo, aby její srdce zatvrdlo a zvykla si na nelidskost věznitelů ani na důsledky, které jejich nelidskost přináší. Ohled na ponížené provází většinu biblických proroků. Ti prodejní –
věštící dobrou budoucnost za peníze – se vyskytovali v novověku i ve starověku – v Jeruzalémě i v Athénách, jak svědčí příběhy doby královské nebo řečtí dramatici (Antigona). Biblickou řeč Ježíšových blahoslavenství Komárková později prosvětlila sociálním kontextem starověké doby a zároveň ji aktualizovala a ukazovala její nosnost v novém kontextu (Výklad blahoslavenství – 1953). Racionalitu a přesnost vyjadřování biblických autorů o etických problémech prokázala článkem Přirozené právo a křesťanství (1952), v němž navíc dokázala, že kategorie přirozenosti je zmatečnou kategorií, kterou si každý definuje dle své tradice či libosti. Podobně přirozené právo je lidskými konstruktem, tedy pozitivním právem. Je proto dobové a ne/spravedlivé jako všechny ostatní právní konstrukty, které se týkají mezilidských vztahů, odvíjejících se v určitém dějinném kontextu, a potřebuje občas, často však případ od případu, novelizaci.
Máme-li vést smysluplný rozhovor o lidských právech, je dobré vědět, že kvůli dílu Boženy Komárkové je nemusíme složitě vysvětlovat z přirozenoprávních pozic (S. Sousedík, in A. Havlíček, J. Chotáš a kol. Lidská práva. Jejich zdůvodnění a závaznost, 2016).
Humanita kvete i ve vězení
Poválečná reflexe téže autorky Čemu nás naučila válka hodnotí vězeňský život. Dnes – tváří v tvář ruským zvěrstvům na Ukrajině (Buča, Cherson a další města a desítky vesnic) – smíme pochopit autorčino přesvědčení, že pod práh lidství neupadli věznění a znásilňovaní, nýbrž dozorci, bachaři, násilníci mučící vězně: Lidé ve vězení žili solidární pomocí jeden druhému, a lidskost tam v útlaku kvetla nejvzácnějšími květy. Darovaný kus chleba znamenal pro dárce hlad, ale srdce obdarovaného jihlo vděčností ne pro dar sám, ale proto, že cítil ryzost hluboce lidského souručenství, a oba byli šťastni. Jeden, že má ve své chudobě ještě něco, co by daroval, druhý, že ve své ubohosti zůstává takovou hodnotou pro svého spolubratra, že mu činí radost vzdát se pro něho svého chleba. Kolika rukama procházel takový dar, než našel skutečně svého konzumenta, neboť každý pokládal někoho druhého za potřebnějšího, nežli byl sám! Nikoli, lidstvo nebylo odlidštěno na straně obětí! (Božena Komárková, Čemu nás naučila válka, in Čemu nás naučila válka, Eman, 1997, s. 37. )
Právo na petiční solidaritu
V roce 1951 se Božena Komárková pokusila vyvolat status confessionis prostřednictvím osobního dopisu J. L. Hromádkovi z 18. června 1951. Žádala v něm, aby inicioval petiční hnutí na více sborech ČCE ve věci porušování práv vězněných. Těm tehdy bylo lidově-demokratickým režimem upíráno právo na svěcení neděle. Komárková v dopise zmiňuje, že Hromádkovo přitakání k vládnoucímu režimu je všeobecně známé, a též podle něj je možné jen po určitou mez. Komárková konstatuje, že tato mez již byla překročena přiostřením denního režimu pro vězně ve státních vězeních. Není již možné setrvávat u intervence jednotlivce dopisem. Nyní je nutné zorganizovat principiální protest více lidí, s využitím sborového zázemí jednoho či více sborů. Zrušení odpočinku v neděli označuje Komárková za správně-represivní předpis diskriminující vězně ve věznicích a označila ho za příznak nejvyššího odlidštění. „Všechny hrůzy odlidštění, o němž mladý Marx mluví s takovým pathosem, jsou zde naplněny. Člověk je již jen věcí, pracovní silou, která se sama reprodukuje a tím je naplněn jeho všechen raison d’etre.“ (dopisy B. Komárkové – Pozůstalost J. L. Hromádky). Komárková připomíná, že německé vězeňství, v němž prožila pět krušných let, bylo lidštější než komunistické. Ve státních německých věznicích totiž platily zákony Výmarské republiky, na rozdíl od teroristicky bezprávného režimu v koncentračních táborech, které byly v režii gestapa. Proto si mohla Komárková psát deník a výpisky z knih vězeňské knihovny. K církevní petiční akci nikdy nedošlo, ač J. L. Hromádka skutečně za některé evangelické vězně intervenoval a dosáhl jejich předčasného propuštění. Vždy však argumentoval, že vězněný se již změnil – že je již ideologicky napravený, a může se tedy podílet na budování lidově-demokratické společnosti. Ke kritice lidově demokratického systému vězeňství se nikdy neodhodlal. (Cesta církve, VII, s. 95)
Odluka církve a státu
Zájem o duchovní zápasy našich předchůdců ve víře zapříčinil, že iniciátorkou zápasu o lidská práva se Božena Komárková stala již od poloviny třicátých let minulého století. Na počátku padesátých let přišla s návrhem odluky církve a státu. Byla přesvědčena, že církev se tak stane hospodářsky i církevně-správně nezávislá. Schůdnou cestou k této odluce se jí jevila laicizace církve, církev by měla laické pracovníky, kteří by při svém zaměstnání plnili potřebné funkce církve.
Marxistické neporozumění právu
Komárková ve stati Dvojí zákon (1958) zhodnotila dějinné vítězství organizátorů společnosti na základech marxistické filosofie jako krach marxismu, protože Marx byl přesvědčen, že nové společenské zřízení se musí obejít bez práva a stát musí zeslábnout, a nahrazen beztřídní spravedlivou společností: „Naše doba rozmnožila svou dějinnou zkušenost o zvláštní fakt: největší revoluce v dějinách zeměkoule si učinila programem právo zrušit a vybudovat řád života bez něho. Tento pokus ztroskotal. Fakt jeho obnovené existence může být chápán také jinak než jako pouhý zajímavý sociální fenomén. Může se lidské mysli odhalit jako tajemné svědectví a viditelná naděje, že člověk a společnost nejsou ponechány samy sobě ani tehdy, když odmítají s něčím mimo sebe počítat. Právo mezi lidmi je zárukou, že člověkem nelze (beze zbytku) manipulovat a nelze jej cela odlidštit.“ Marxovo a Engelsovo pojetí státu a práva pojednala ve stati Stát a právo u Marxe a Engelse a v nauce i praxi sovětské (1955). Zřejmě kvůli této studii jí pak byla přidělena v Zásadách Českobratrské církve evangelické (1968) kapitolka o Instituce, právo a stát. Nejen tato kapitolka, ale též další vedou k porozumění úloze práva v církvi i ve společnosti a k rozpoznání, že lidská práva mají kořeny v biblickém pojetí spravedlnosti, v biblickém pojetí spirituality, v biblickém pojetí sekularizace – odkouzlení, odbožštění, desakralizaci státní instituce a taktéž posvátných kosmických a posvátných přírodních míst a úkazů. Desakralizaci v českém prostředí zahájil bakalář teologie Jan Hus (Česká nedělní postila, Výklady, Knížky o svatokupectví), Jeroným Pražský a další – ze zahraničních Emmanuel Lévinas. Zde má své kořeny též civilní interpretace biblické zvěsti.
Desakralizace
Komárková náleží k iniciátorům interpretace biblické zvěsti civilním způsobem. Považovala biblický text za lidské svědectví, hovořící specifickým náboženským jazykem. Byla přesvědčena, že je nutné přetlumočit biblickou zvěst srozumitelně a vyhnout se nesrozumitelnému teologickému žargonu farářů a profesorů. Iniciátoři interpretační proměny doufali, že biblické texty se opět stanou katalyzátory náboženského myšlení i společenské praxe. Inspirování k tomu byli zejména dopisy Dietricha Bonhoeffera z tegelského vězení. Nedožil se osvobození. Na rozkaz Adolfa Hitlera byl popraven několik týdnů před koncem války, tedy několik dní před tím, než zbožňovaný vůdce zbaběle spáchal sebevraždu.
Filosofka Božena Komárková tedy zkoumala biblické pojetí institucí (Jsou možny křesťanské instituce? in Ve světě a ne ze světa); zkoumala Pavlovu řeč o boží i lidské spravedlnosti, zkoumala biblickou sekularizaci náboženské zvěsti v podání autorů knihy Genesis i autora evangelia podle Matouše. Tato témata pak konfrontovala s teologickou řečí českých i světových reformátorů a amerických Otců poutníků, s osvícenskou a modernistickou řečí včetně pozitivismu a marxismu. Svým dílem vede k přesvědčení, že nelze spoléhat na přirozenost člověka nebo na přirozené kořeny nějaké myšlenkové soustavy.
Lidská práva
Božena Komárková lidská práva neúnavně teoreticky obhajovala a prakticky je dopřávala druhým svými články, peticemi, dopisy či vyučováním na bytových seminářích. Nevěřila, že by nějaký režim mohl dokonale zničit humánní jednání i třeba vězněného člověka, protože právě za mřížemi se mezi vězni setkávala s projevy sebeoběti pro druhého, s nejkrásnějšími projevy lidství, ač právě ve vězení se jednu chvíli domnívala, že lidská práva mohou zaniknout se zánikem demokracie (Vratislavský deník). Zastupitelská demokracie a lidská práva spolu úzce souvisejí. V náboženské i sekulární totalitě – jak ukazují dějiny – jsou lidská práva vykupována obtížným a často i bolestným zápasem o důstojnost marginalizovaných. Připomínala, že základní lidská práva jsou vždy proklamací lidské důstojnosti, ale hlavně jsou výrazem sociální krize, která si vynucuje jejich formulaci a uskutečňování (Původ a význam lidských práv).
Božena Komárková patří do první vlny signatářů Charty 77 a úlohu Charty 77 hodnotí v dopise Difficile est… (in O svobodu svědomí).
Kladné rysy sekularizace – desakralizace institucí a kosmu
Božena Komárková svým pojetím sekularizace souznívá v několika podstatných rysech – včetně akcentu na lidská práva – s filosofickým přístupem Jürgena Habermase (Víra a vědění, in Budoucnost lidské přirozenosti; K ustavení Evropy aj.), který mluví o dnešní době po roce 2001 jako o post-sekulární epoše a uprostřed ní chce vést debatu s postsekulárními věřícími mysliteli o teologických tématech. Habermas si uvědomuje, že náboženství – zejména světová – v průběhu 20. století prošla proměnou a v každém náboženství již existuje velmi mnoho příslušníků, kteří již netrvají na své výlučnosti a jedinečnosti, respektují technickou civilizaci. Dalajláma XIV – Tändzin Gjamccho – si váží demokratických principů a je si vědom, že právě jen demokracie mu nabízí prostor ke svobodnému provozování náboženství. Mluvíme o post-sekulární době, protože ideově šířená (a nikoli komunistická a mocensky šířená ateistická sekularizace) – tedy pedagogy, teology, filosofy, umělci a vědci šířená desakralizace institucí a kosmu – přinesla pozitivní plody. Něco z té sekularizace se dostalo až do dneška – proto post-sekulární – i náboženství přijala něco kladného od sekularizace.
Na adresu zastánců teorie o fiktivnosti naší epochy, potažmo též o její post-pravdivosti a post-faktičnosti, by zřejmě poznamenala, co vyjádřila v článku Antropomorfismus a chrématomorfismus (Sekularizovaný svět a evangelium), kde zmiňuje, že kritické náboženské myšlení je rozpoznatelné již u proroka Izajáše (44. kap.) a dalších biblických svědků. Smíme se proto připojit k biblickému pojetí přiznávání lidských či základních práv každému člověku – tedy bližnímu, jak jsme tomu nyní svědky v českém přístupu k ukrajinským uprchlíkům. Dopřávání lidských práv vyrůstá z deklarování a uskutečňování těchto práv a aktivit lidmi v každodenním životě. Státní instituce pouze vytvořily prostor a hospodářské zázemí, aby k lidsko-právním aktivitám potvrzujícím lidskou důstojnost mohlo každodenně docházet. Biblická zvěst tyto aktivity potvrzuje učením, že nejde ani tak o to, zda já mám na něco právo, ale zda dovedu dopřávat důstojnost a lidská práva druhému člověku – tedy milovat druhého jako sebe samého.