Zřetele hebrejského člověkosloví
Hřích (jakožto pád) spočívá podle „pravypravování“ (Gn 1–11) v bludném úsilí obejít víru, trpělivost a naději přicházejícího. Hřích je „pratužba“ jakéhokoliv „náboženského člověka“ zpředmětnit nezpředmětnitelné. Proto proroci jako Izajáš, Jeremjáš, Ozeáš odhalují hřích jako modlářství. Hřích tedy není především etickou záležitostí. Jedná se tu přece o vztah a celkový postoj, způsob života a myšlení. Zastánci určitého způsobu myšlení mohou být „eticky čistí“, mohou to být co do morálky chlapíci, bohatýři ducha, lidé „ryzích mravních motivů“. Etika ovšem patří k nehříšnosti, ale prvořadá je základní orientace. Ostatně hebrejské označení „hřích“ (CHATTÁ'T) znamená původně uchýlení, sejití z cesty, minutí (se) cíle. V tomto konkrétním všedním významu se objevuje např. v Sd 20,16; Př 19,2 aj.
Následky hříchu jsou strašné. Je to smrt ve všech podobách. Nutno pomyslet i na různé „tvary“ smrti nefyzické. Smrt spirituální, náboženská či ideová je také sžírající likvidací. Hřích a smrt – to je mnohdy párový pojem, plíží se ruku v ruce v svatu, jež Hospodin implantoval do prostoru stvořeného světa. Je šokující, že historie lidstva začíná podle bible vraždou: Kajin a Hebel! A nejprve je postižen nevinný (Hebel). Ale pachatel nenalézá klidu – a v tom je milost, jak soudí jasnozřivě Bonhoeffer. Hřích přináší přestupníkovi bloudění, všude, kam se hne, šlape v kruhu. A přitom jsou Kajinové označeni (ne-li stigmatizováni) jakýmsi „tav“ (= poslední písmeno hebrejské abecedy), aby všichni nahlédli: tady nejde jen o záležitost mezi člověkem a člověkem, nejde jen o porušení regulí, které si lidé normativně stanovili. Jde o urážku Božího majestátu, o pošpinění Boží cti, o poškození prestiže Božího jména v zemi lidí i ostatního tvorstva. Story o „potopě“ signalizuje, že hřích (hřešení) má planetární rozměr (postiženi jsou i mastodonti, sluky a hadi). HŘÍCH JE ELEMENTEM ANTISTVOŘENÍ. Je to pokus uhasit tvůrčí moc Pravdy, hřích je neživot, rozptýlení, zánik.
Vnitřním důkazem, že ani hřích, tato obludně bludná negativní možnost mé existence i bytování světa, nemůže trvale a jednoduše (automaticky) znemožnit pestrý kypící život v „podobě Boží“, tedy v člověku, je skutečnost, že se HŘÍCHEM OCITÁME V KRIZI. Krize se dostaví v okamžiku, kdy vypovím důvěru Pravdě, kdy očarován iluzí okamžité bohorovnosti vstupuji do nestoudného řečiště Tehómu. Tato krize (objektivně daná faktem „sejití z cesty“) je signalizována radikálně existenciální otázkou, jíž sama Pravda bere „zcestného“ člověka za knoflík: KDE JSI (hebr. 'AJJEKÁ) – Gn 3,9b. Pravda vyvolává člověka z jeho zalezenosti (Gn 3,8b), jeho zašpeluňkování „uprostřed života“, jakoby v životě samém. Jenže bez svobodné vazby na Pravdu se z života jako „díla Stvořitelových rukou“ stává pouhý bios. Pravda je konkrétní, vstupuje do naší situace a dotíravě (i milosrdenství musí někdy dotírat!) se ptá: Kde se nacházíš, jak si stojíš ve své mysli, v čem spočívá tvá hlubinná orientace? A zároveň tu slyšíš výzvu: Změň mysl, obrať se ke svému vlastnímu určení. A zároveň se dává zchytrale religióznímu člověku na svědomí: tady se neděje nic menšího než neposlušnost. Nelze definitivně utéci před Pravdou. Ne náhodou se Hospodinovo KDE opakuje i v kauze Kajinově: „Kde je tvůj bratr Ábel?“ (Gn 4,9 – hebr. 'E HEBEL 'ÁCHÍKÁ). To, co řekla Pravda Adamovi samotnému, týká se nyní „toho druhého“ (srv. Lévinas a jeho pochopení „bližního“).
Tak vstupuje Pravda opět do dialogu s člověkem. Je to ovšem dialog soudní. Vyjevuje se, že kult (Kajin přece řádně obětoval!) bez solidárního vztahu k bratru je právě – hřích.
Pravda jakožto milost, jako výsledná neohrozitelnost hříchem, projevuje se vítězně v tom, že HŘÍCH NIKDY NEOVLÁDNE POLE ÚPLNĚ. Proto jsou tu vždycky i ti, kteří hříchu nepodlehli, kteří nadále kráčeli cestou pravdy a neposkvrněného života. Nikdy tu nebylo lidstvo jako massa perditionis. Správně připomíná holandský starozákoník Vriezen, že v lidstvu probíhají dvě linie: jedna Kajinova, druhá Šétova, Énošova a Noachova; a tuto druhou zahajuje vlastně Hebel (Gn 4,25). A ti druzí – to jsou orientační milníky pro ty prvé. Martyrium těch druhých, Hebelovců, je ruka podaná těm prvním, Kajinovcům. Ti druzí jsou ebedy Hospodinovými, poslušnými lidmi Pravdy, kteří berou hřích těch prvních na sebe (srv. Iz 53).
Tak lze říci, že Ádám jako celek lidstva nepodlehl nikdy zcela hříchu. Vždyť do kolektivního Člověka nutno vpočítat i Hebela, Chanoka, který chodil stále s Bohem (Gn 6,24) a další jiné! Přitom se nemusíme křečovitě držet výkladu, že srovnání „účinku“ krve Hebelovy a krve Ježíšovy v Žd 12,24 musí být chápáno jako zvěstné narýsování protikladu. Ježíšova krev „volá naléhavěji“, nikoli jinak! Ježíš je vyvrcholením starozákonní ebedské (martyrské) linie. Ježíš co Kristus je vyvrcholením zástupného díla všech starozákonních kristů.
Tak souvisí hřích a milost. Proto urputný milostný zápas Pravdy o člověka nemohl a nemůže být zmařen.
Odtud, ze šťastného biblického poznání hříchu jakožto cizopasení na šťastně stvořeném lidství člověkově, v rozpoznání, že člověk může a má nehřešit, ve zjišťování, že Pravda, jata úzkostí sama v sobě, dostihuje člověka v jeho zavražďování druhých a může ze zavražďovaných učinit nevinné zástupce vraždících, i v prohlédnutí, že Pravda má vždycky dost svých „služebníků“ (ebedů), plyne veškerá etika hodná jména Božího i člověkova.
Nespočívá-li mravnost v zastupování zpronevěřilých před Bohem, pak nám zbývá leda „moralín“ striptýzovaný Nietzschem jako neodvaha k velikosti a servilní zrazování budoucnosti, která nás přesáhne a promění nás v něco nesrovnatelně skvělejšího.
Ne moralizování, nýbrž kristování – toť pověření vpravdě věřících. Člověk Pravdě za škodu stál! Proto i nám stojí náš bližní za škodu. Prosme, abychom i my svým bližním za škodu stáli. Chodit stále s Bohem – to je vnitřní ústava Kristova i jeho kristovců!