Zřetele hebrejského člověkosloví
Vztah muže a ženy je nejjemněji a nejsugestivněji vykreslen v Písni písní. Jakkoli mýtické může být pozadí tohoto odvážného básnickotheologického spisu, jakkoli nutkavé mohou být důsledky vyvozené ze vztahu oné výsostné dvojice pro vztah mezi Hospodinem a jeho lidem, nic to nemění na skutečnosti, že Šír hašírím má nevyměnitelný záměr vydramatizovat vztah muže a ženy. Žena je muži „pramen zahradní“, studna vody živé, bystřina Lebanónu (Pís 4,15) – tedy život , „živá voda“ – jako v pohádkách! Podobných obrazů se užívá o Hospodinu, to jistě není náhodné. „Milostné statky“ ženiny nestojí v protikladu k „duchovním statkům“ Hospodinovým. Milostné statky člověka nejsou ovšem totožné s milostí Boží, jsou však jedním z projevů milosrdného Boha. Sexuální „puzení“ a erotické občerstvení je specifickým projevem Božího milosrdenství. Vášeň je „pes utržený od řetězu“ jen tehdy, neposiluje-li člověka na jeho cestě k eschatu.
Žena se jeví muži jako „sloup dýmu“ vystupující z pouště (Pís 3,6), tedy jako ono mocné znamení ukazující putujícímu Izraeli cestu kupředu. Sloup ohnivý či oblakový byl znamením samotného Hospodina, zde je tím sloupem žena orientující muže k zaslíbení. A opět: nejde o ztotožnění orientace Hospodinovy a orientování ženina (popřípadě mužova). Jde prostě o situaci , kdy se žena může a smí stát muži poutním znamením , orientací ke Kenaanu Božích zaslíbení, kde lidské vztahy „oplývají mlékem a strdím“ a kde se pohlavnost stává lůžkem osvěžujících pléromatických spiritualit. Žena je muži „rajskou zahradou“, milostným Edenem:
„Do zahrady své jsem přišel, sestro má, nevěsto,
sbíral jsem svou myrhu a svůj balzám,
z plástve jsem jedl svůj med,
pil víno své a mléko…“ (Pís 5,1)
Mýtický symbol integrity a slastného bezpečí není muži něčím minulým, něčím „před hranicí“ naší nynější bolestné, nerajské existence. Stín, vůni i ovoce Zahrady může a smí muž nalézt v náruči milované ženy. Zahrada (hebr. gan) je tu dearchetypizována a je reaktualizována každou radostně a čistě se milující partnerskou dvojicí. Je tedy nepatřičné hovořit o „smyslových rozkošech“ jako o něčem nenáležitém, o něčem, co údajně stojí v protikladu k „rozkošem duchovním“. Čistý éros, chápaný ve Starém zákoně vždy jako moudrost , není vzhledem k „duchovní oblasti“ čímsi druhořadým a traumaticky marginálním. Žena, „slabé pohlaví“, je muži mocnou ochranou proti zlům, jež se na něj valí. Je „strašná jako vojsko s praporci“ (Pís 6,4b). Dotkněte se jejího miláčka – a ona vás vyřídí. Vyřídí nejen všechny úsměškáře a poštěváčky či zrádné podrazníky, vyřídí i démony. Démonickou povahu má pocit méněcennosti, strach před možným zlem, jež mě může postihnout, strach před řáděním podvědomí. Žena dává muži do ruky „meč proti nočnímu děsu“ (Pís 3,8). Těm, kteří prožívali svět mýtu, musila čistá a statečná žena připadat jako babylónská Ištar, hledající svého bratra i chotě Tammúza až v podsvětí, hotová snést kvůli svému miláčkovi jakoukoliv potupu. Žena milující svého muže jako Ištar Tammúza vytrhne svého milého z nebytí, podsvětí, tehómu (srv. Gn 1): „Teď vstanu a obejdu město…“ (Pís 3,2a)
To, co platí o ženě z Šír hášírím, může a má být aplikováno i na muže. To, že hlavní roli v Písni hraje ŽENA (oproti vykladačskému proudu alegorickému) lze pochopit jako výrazné varování MUŽI, aby nezneužíval své moci a psychologických predispozic „silného pohlaví“. Karl Marti (Něha a bolest): „Náboženství a erotika, divoký, leč nerozlučný pár. Ačkoli se spolu úporně přou, navzájem si spílají, proklínají se, jeden bez druhého dlouho nevydrží. Umírá-li náboženství, erotika vyhubne na kost, tj. na pouhý sex. Umírá-li erotika, náboženství vyschne v abstraktní metafyziku (jak tomu bylo dříve) nebo v suchou etiku (jak je tomu dnes).“