– tak zní podtitul knihy Náboženství pro ateisty. Sepsal a jmenným i věcným rejstříkem opatřil Alain de Botton. Autor se prokazuje jako velký znalec mnoha náboženství, včetně křesťanství. Některými konfesemi však zůstal nedotčen. Jeho vhled do fenoménu náboženství je svým způsobem úctyhodný, ač jeho „náboženská muzikálnost,“ jak by řekl filosof Jürgen Habermas, využívá pouze těch náboženských melodií a rejstříků, které mu dovolují vidět jeho religionistické brýle. Jestliže Theodor Adorno a Jürgen Habermas se pokoušeli uzemnit nebeské ideály a přetransformovat teologické termíny do pozemsky filosofické reality, pak Alain de Botton nahlašuje širší záběr a chce transformovat nejen teologické termíny, ale též náboženské motivy a fenomény. Proto hovoří o moudrosti bez doktríny. Podobně chce pro moderního člověka zachránit motiv sounáležitosti, a zřejmě odtud i pramenící snášenlivost chce vtisknout do sekulárního života z původně náboženského fenoménu mše. Nejméně přesvědčivý je autor při vysvětlování problému svobody a rodičovské autority, zasahování státu či náboženské instituce do lidského soukromí. Zřejmě nezažil negativní stránku náboženství ani totalitní politický – ateistický – režim. Nevidí tedy některé náboženské fenomény – moderní inkviziční mentalitu, bezvýchodnost sociální diskriminace, prokletí exkomunikace, politické vykázání mezi méněcenné, druhořadé, nepřizpůsobivé, odmítající normalizaci. U negativních fenoménů nejde o starověké či středověké záležitosti, které se nás dnes netýkají.
Druhořadost zakusili vrchovatě afroameričané v Americe díky bílým věřícím lidem v 60. letech minulého století. Jako varování pro věřící i ateisty nezmiňuje autor ani sklouznutí křesťanství do nacionalismu nacistického nebo „balkánského“ – ve čtyřicátých a pak devadesátých letech minulého století.
Problém náboženského zneužití moci autor reflektuje nedostatečným způsobem a právě protestanté i katolíci, židé i nově vznikající konfese na americkém kontinentě v 17. i 18. století vynalezli dobré nástroje na zkrocení politické moci a nastolení snášenlivosti. Amerika skutečně žádné náboženské války od roku 1620 nezažila. Tuto moudrost si ukládali do svých státních ústav a pak si vytvořili ústavu společnou, která působí dodnes svými závazky i dodatky, ač byla sepsána již roku 1787. Odloučili od státu církev a církev rozkvetla do rozmanitých květů snášenlivosti.
Alain de Botton prostě tento americký úctyhodný podíl křesťanů na náboženské snášenlivosti nevidí, a proto také v sekulárním světě o tomto prvku politicko-náboženské snášenlivosti nehovoří. Zůstává na rovině osobních náboženských prožitků a osobní náboženské zkušenosti. Sociální náboženské etice rozumí spíše povrchním způsobem. Dokonce kladně hodnotí vznik státní církve, aniž by si uvědomoval, jaké nábožensko-politické páky tak křesťané uvedli do pohybu a že díky zestátnění křesťanství došlo již ve čtvrtém století k pronásledování jinak smýšlejících a k upalování kacířů (Trevír 385). Ruku na srdce, má zřejmě pravdu onen „nábožensky nemuzikální“ myslitel Jürgen Habermas, když jasnozřivě tvrdí, že náboženství v Evropě se naučila snášenlivosti až ve 20. století, zejména tam, kde si uvědomila blahodárnost ústavních závazků demokratických států, které garantují svobodu svědomí pro všechna přesvědčení a náboženství, včetně ateismu.
Autor se dívá na náboženství jen jako na kladný fenomén. Rysy, které zmiňuje, jsou jistě velmi cenné. Náboženské emoce, krásu a umění by ateista měl prožívat stejně intenzivně jako to činí zbožný člověk a žít takovým typem umění, které vzbuzuje krásu. Výstižně připomíná, že člověk se bez umění neobejde, protože se nemůže spoléhat jen na svou vlastni představivost. Potřebuje umělecký výtvor, aby porozuměl základním životním hodnotám. V případě zpodobení utrpení tak odlehčí svému trápení či představám o své vlastni osamocenosti.
Autor podléhá předsudkům, že jen katolictví dovedlo pochopit krásu architektury, a netuší nic o protestantském citu pro porozumění zvěsti výtvarné krásy, o porozumění architektuře i řeči obrazů a symbolů – včetně protestantských ilustrací bible. Autor je velmi důvěřivý a vstřícný k magickému působení relikvií a očekává pomoc od genia loci – od charakteristických předmětů, vázaných k určitému místu, popř. si váží posvátných relikvií. Je prý dobré u nich chvíli spočinout a načerpat trochu z jejich síly. Autor navrhuje vytvořit sekulární svatyně, které by nabízely unaveným turistům odpočinutí. Génius loci je prý bude regenerovat.
Lze porozumět lidem, najít společnou řeč, být solidární s těmi, kdo žijí v určitém místě, právě proto, že spočineme u genia loci? Autor si to myslí. Co na to říci? Snad jen, že náboženství je skutečně vždy dvojznačné. Křesťané budou vždy odpovídat dvojznačně na fenomén génia loci. Některé konfese přitakají, jiné pokrčí rameny. Někteří zakroutí odmítavě hlavou, že za takové načerpání sil děkují, ale že obnovující síla není svázána s místem. Že obnovující síla nás provází, kamkoli jdeme, třeba i do vězení, jak to poznal biblický Josef v Egyptě. Ateisté by si měli vzít ovšem příklad z obou typů reakcí a netvářit se, že teď opravdu již svůj průvodcovský rejstřík po užitečných stránkách náboženství pochopili a dovedli k cíli.
Vzorem Alaina de Bottona je Auguste Comte, který toužil vybudovat univerzální náboženství v chrámech humanity. Náboženství se mělo se přerodit v nový typ vědecké humanity, očištěné od nedostatků staré náboženskosti. Problém tkví v tom, že již starověké židovství nabízí humanitu očištěnou od nedostatků staré náboženskosti (prorok Izajáš), vyučuje lásce k nepřátelům (Druhá kniha Mojžíšova), podřizuje krále právu a kritizuje absolutismus krále (Pátá kniha Mojžíšova, kniha Soudců), vyučuje milování bližního (Třetí kniha Mojžíšova). A Ježíš Nazaretský tento „humanitární trend“ ještě stupňuje, což Auguste Comte nevidí. Alain de Botton v návaznosti na Comta jen nesměle zmiňuje některé pozdější talmudické a křesťanské tradice, starozákonní ponechává stranou.
Nicméně, Alain de Botton zůstává jedním z těch, kteří fenomén náboženství berou vážně. Je vynikající, že vidí nesmírně mnoho závažných momentů a motivů, které na naší společné pouti tímto světem ateismus spojují s náboženstvím. Tedy horizont máme společný, a nejdeme opačným směrem, neoddalujeme se od sebe, a to je nadějné – žijeme tedy oprávněně v „post-sekulárním“ světě, řečeno slovníkem Jürgena Habermase, obhájce náboženství i ateistické filosofie, kultury i demokracie.
Alain de Botton, Náboženství pro ateisty. Bezvěrcův průvodce po užitečných stránkách náboženství.
Kniha Zlín 2011, ISBN 978-80-87497-48-7, 136 s., 289 Kč