Mám dojem, že v poslední době se nejen v církvi, ale zvláště v mimocírkevním společenském veřejném prostoru znovuobjevuje to, čemu se tradiční dogmatickou hantýrkou říká individuální eschatologie. Je to ta součást věrouky, která se zabývá individuální naději za hranicemi smrti. Je spojena s takovými tématy jako smrt, věčný, „posmrtný“ život, poslední soud, (věčné) zatracení, věčná blaženost.
Spouštěčem toho znovuobjevení se stala ruská agrese na Ukrajině, resp. válečné zločiny ruských vojsk. A v nedávné době u nás: masový vrah na FF UK. Na sociálních sítích se v této souvislosti často objevují zvolání jako: „Ať (ten a ten pachatel zvěrstev) shoří v pekle…“ Nebo „Speciální místo v pekle je určeno (tomu a tomu).“
Situačně a psychologicky je to zcela pochopitelné: Kdo by si nepřál „peklo a zatracení“, sekulárně pověděno: zúčtování s lidmi, kteří činí nepředstavitelné věci? „Peklo“ zde slouží jako myšlenkový instrument oprávněného morálního rozhořčení a psychologického odreagování, když nás zasáhly hrozné a nesmyslné zločiny, které jsou jednotlivci či kolektivy schopni druhým učinit. Je to také vyjádření naděje, že pachatelé nemohou triumfovat nad svými oběťmi, že by se to na věčnosti „nějak“ zahladilo, vyrovnalo, že by zločiny zůstaly nepotrestány. Za předpokladu ovšem, že něco jako „Věčnost“ je.
Debatu o věčném odsouzení pachatelů zločinů, alespoň co jsem zaznamenal, vyvolala i vzpomínková bohoslužba (viz reflexe vzpomínkových bohoslužeb Petera Morée v Pt 1/24 Ohlédnutí za trojím truchlením), kterou uspořádala římsko-katolická církev za účasti představitelů státu, zástupců akademické obce a pozůstalých obětí ve svatovítské katedrále jen krátce po onom zločinu. Jan Graubner, jeden z biskupů této církve, při vzpomínkové bohoslužbě učinil symbolický akt, při němž se pokládaly na oltář květiny za oběti. Jednu nechal položit i za vraha. Očividně chtěl tento církevní hierarcha, pokud bychom chtěli tento akt chápat v jeho pozitivní intenci, vyjádřit křesťanskou naději, že Boží láska je skutečně univerzální, silnější než všechna lidská provinění a týká se všech.
Zde se ovšem ukázala palčivost, prekérnost, křesťanského zvěstování: Jakou individuální naději za hranicemi smrti křesťanská zvěst vlastně obsahuje? Jak si tradiční odpovědi, dané v tradici a věrouce, přivlastnit dnes? A sem patří i podotázka: „existuje“ peklo? Kdo bude zachráněn, a kdo v něm skončí? Co je pravá a laciná milost?
Jak píše Morée: „Položení růže i pro vraha prozradilo nepochopení teologického obsahu odpuštění a lásky a jistou necitlivost vůči truchlícím.“ Možná bych až dodal: nikoliv „jistou“, ale velkou necitlivost. Jakkoliv závažnou myšlenku, totiž velikost Boží lásky, která překonává sílu lidského odcizení, chtěl tento akt možná vyjádřit, byl učiněn ve zcela nevhodnou chvíli. Možná by se vedení české římské církve minimálně mělo elementárně poučit o pěti fázích truchlení podle Elisabeth Kübler-Rossové.
Jistě je dobré, že církve se pomalu odklánějí od „strašení peklem“, jak to měly po dlouhá staletí v reálném zvěstování ve zvyku (Jak to reflektoval klasik: „Et in saecula saeculorum. Amen. / Nejvíc nám nese ten pekelný plamen.“, Karel Havlíček Borovský, Křest svatého Vladimíra, IX. Jezovitský marš). Na zmíněných událostech resp. situacích však cítíme, že myšlenky soudu, odsouzení zlých, „pekla“ se jen tak vzdát nemůžeme. Jak má vypadat zvěstování této myšlenky (pokud už)? Také při vědomí, že myšlenka „pekla“ se může zvrtnout v instrument, který živí vlastní nenávist, která se nakonec obrací vůči člověku samému, resp. proti jiným lidem. Nebo že „peklo“ se snadno stává projekcí vlastních „pekel“, do nichž je člověk zapleten.
Ukazuje se také křehkost křesťanského zvěstování, resp. křesťanské věrouky (dogmatiky) tváří tvář situacím (pastoračním situacím), které jsou východiskem těchto úvah. V každém případě: jsou prostě situace, kdy jakékoliv zvěstování, jakékoliv náboženské interpretace, jakékoliv odpovědi jsou zcela mimo mísu, nejsou na místě, nemají zaznít. Situace, kdy je třeba jiného řečového modu, resp. kdy je třeba mlčet. A pokud už mluvit, tak citlivě a po nějakém čase. Takovými situacemi jsou výše zmíněné zločiny, ale je jím každá nevyléčitelná, ale i život ohrožující diagnóza (viz autobiografickou „rakovinovou“ knihu farářky Juliany Hamariové Slova rozpuštěná mezi dávkami, Meander: Praha, 2023), každá nesmyslná smrt. Kolektivní pra-situací pro takové zmlknutí je dle mého šoa, na individuální rovině je takovou pra-situací Kristův kříž, jakkoliv, viděno zpětně, „víme“, že kříž nebyl tím posledním slovem a že to chtělo čas, něž to Slovo zaznělo. Jak by pokus o takové promluvení mohl zaznít, o tom níže Tomáš Trusina.
Vždyť po kříži i v pekle byl
Vzpomněl jsem si při čtení poznámek kolegy Jiřího Šamšuly – a otázek, které s peklem vyvstávají – na několik písniček, které peklo a soud tak či onak tematizují: Ty víš jak to bolí (Svítá 348), Druhej dech (Sv 91), Návštěva v pekle (Sv 407), Můj Pán všechny svolá (Sv 193). Člověk je zpívá dlouho, od mládí – a pak přijde náhle situace, která jejich obsah či motivy nečekaně ostře nasvítí. Zkusím s jejich inspirací vstoupit do rozhovoru.
Téma pekla jako místa bolesti, zoufalství, osamění, jako zkušenosti místa a času, v němž člověk postrádá jakýkoli smysl, ovšem potkáváme i v Krédu: Sestoupil do pekel. A jeden směr výkladu to vidí právě jako odraz Kristovy zkušenosti – prošel si absurditou brutálního golgotského konce. Zkušeností ztráty smyslu. Opuštěností lidmi i Bohem, který je přece inspirátorem a dárcem smysluplnosti našich příběhů. Když jsme konfrontováni s brutalitou ruských vojáků (v Buči i jinde), když jsme zasaženi zprávou o střelbě do lidí, kteří pro střelce představovali náhodné cíle – evokuje to zoufalé proč. Proč zrovna tenhle, ta – a ne někdo jiný? Proč taková krutá, nesmyslná smrt?
V takové chvíli není namístě vysvětlovat, co k tomu vedlo (už proto, že to minimálně v případě střelce na FF UK nevíme). Ale můžeme si v rámci základních křesťanských výpovědí připomenout (a bývá užitečné začít sám od sebe) – Ježíš, ten ukřižovaný v tom jede s námi. Prožil si tu ztrátu smyslu, když volal „Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Můžeme se k němu obrátit s důvěrou „Ty víš, jak to končí, když přibíjej tě na kříž…“
Odsud může vyrůstat empatie. Můžeme spolu-mlčet, spolu-plakat. Ale ne jako ti, kdo nemají co říct, ale jako ti, jimž na pozadí běží ono „ty víš, jak to končí“. Peklo, to je něco, co si na velký Pátek Ježíš prožil až do konce – a co je tedy i samému Bohu známo, co sám pocítil a prožil. Když říká „Znám jejich bolesti“ (Ex 3,7), není to jen fráze – ale sdílená zkušenost, po Golgotě ještě hlubší.
Ale peklo není jen místo zoufalství beze smyslu, je to místo trestu. Toho nejzásadnějšího, věčného zavržení. Hlouběji sestoupit nelze. Nicméně, Kristův (nejen?) velkopáteční sestup do pekel nabízí příležitost vidět a vnímat ono sestoupení i jako příležitost obratu. „Vždyť po kříži v pekle byl, milost zvěstovat v plamenech.“ Kam že to vlastně posíláme ty, na jejichž činy bezmocně reagujeme svým „… ať shoří v pekle“? Co s peklem a soudem?
Uvědomil jsem si nedávno při jednom rozhovoru, jak osvobodivé může být, když tíži toho, co nedovedeme, nemůžeme a vlastně nechceme odpustit (mj. proto, že např. už není komu), předáme Soudci Poslednímu a Nejvyššímu. Bolest a palčivost zlých činů tím úplně nezmizí, ale jaksi se „změkčí“. Poleví.
Neznamená to rezignaci ani laciné, předčasné relativizování trestu. Funkce posledního Soudce a případného věčného odsouzení, o němž novozákonní svědci vědí a mluví, ale v této perspektivě není na nás (viz Ř 12,19) Nicméně, onen výhled k Poslednímu soudu a možnost předat odsouzení a odplatu Soudci poslednímu vrhá nové světlo do naší přítomné situace. Oběti nezůstanou bez zastání – a agresoři, násilníci, bezcitní cynici i šílenci nezůstanou bez posouzení a odsouzení (byť se mu v této časnosti chtěli vyhnout tím, že si vzali život, nebo ze sebe udělali pány nad tím, co je dobré a zlé a kolik životů je možno obětovat). „Můj Pán všechny svolá ráno v ten den poslední. Uvidíš (teprve) pak, jak padají v prach vládcové pyšní…“ Přijmout tuhle perspektivu vposledu za svou, to nám nejen uleví, ale v našem rozhodování a žití se znova začne vynořovat prostor pro důvěru, že láska je silnější než nenávist. I Sváťa Karásek končí svou Návštěvu v pekle právě onou možností zvednout se, a jít dál: „Jdi a nehřeš víc…“ Má cenu pustit si otázky pekelných soudů na tělo. Aby pak člověk zjistil, nemusím se stavět do role posuzujícího, rozhodčího (přičemž tato role svádí hlavně k alibismu a pouhému spekulování) – ale mohu přijmout opět roli toho, kdo zápasí o perspektivu lidskosti. Bok po boku obětem či jejich blízkým a tváří v tvář starým i novým agresorům.