Ústav pro studium totalitních režimů vydal na konci roku 2008 interaktivní webovou učebnici Antologie ideologických textů. Záměrem tohoto projektu bylo vytvořit pomůcku pro výuku na školách. Nápad je to zajímavý. Studenti mohou pročítat „klasická díla“ tohoto žánru, jako například Poučení z krizového vývoje, kampaň Fučíkův odznak, či Nejedlého doslovy k Jiráskovým knihám. Doplňující otázky pak mohou podnítit kritické hodnocení textů a napomoci učiteli v moderování rozhovoru. Když jsem se ale perlami komunistického žvanění prohrabával, napadla mě ještě jiná, také interaktivní hra. Po vzoru dadaistických básníků by bylo možné bezobsažné a gramaticky i obsahově znetvořené věty rozstříhat na proužky papíru a posléze z nich volným spojováním vytvářet nové vlastní texty. Ihned jsem se pustil do experimentu, vytiskl si Nejedlého blábolení, antichartu a příběh Ferdy mravence a čtyřklasého obilí, rozstříhal příhodné věty a začal spojovat. Ze začátku to byla náramná legrace. Dal bych ruku do ohně za to, že i ty původní texty nějak takto podobně vznikaly. Po několika pokusech mi ale začal tuhnout úsměv na rtech. Některé obraty mi totiž až podezřele cosi připomněly. A nebyl to věk komunismu. Zašátral jsem v kanceláři a vytáhl složku s církevními lejstry. A hele! „…podobu a dějiny naší Jednoty (země) utvářely sny, tužby a duchovní (revoluční) zápasy, každodenní služba (dílo) mnoha pokolení bratří a sester (dělníků)…“ Je tohle anticharta, nebo apel bratra ex-tajemníka na to, aby otravní šťouralové dali konečně církevním funkcionářům „klid na práci“? A hele, tady vedle, copak to je? Tohle je přece dopis od ředitele waldorfské školy, do které chodí moje malá dcera. „…Budem dělat všichni spolu, vystavíme velkou školu. A tam všechny naučíme, přeměníme, přeškolíme, že pak budou jak my pilní, jak mravenci svorní silní…“ A klid na práci pochopitelně taky nechybí. Je to hejrupácká Ferdova hymna, nebo důrazná výzva pro méně budovatelsky zapálené rodiče? Lenin nebo Rudolf Steiner? Zneklidněn těmito nálezy jsem se začal hrabat v papírech, a už se to na mne ze všech stran valilo – tu a tam nějaký článek, dopis, projev současného státníka. Všechno, jako vytvořené ve stejné dadaistické dílně. Ústřižky se mezi sebou promíchaly k nerozeznání a já se v nich začal interaktivně topit. Na to, abych papíry opět pečlivě roztřídil a uložil do příslušných polic, jsem už nenašel sílu. Všechny jsem je vložil do krabice a její víko nadepsal: Antologie ideologických textů. Zkuste si to doma taky. Je to zábavná hra.
Upozornění autora: jakákoliv podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná…